„Bůh je duch, a ti, kteří se mu klanějí, musí se mu klanět v duchu a pravdě.“ (J 4,24; ČSP)
Tento rozhovor se odehrál u Jákobova pramene, u města Sychar v Galileji mezi Ježíšem a bezejmennou samařskou ženou. Zřetelně v něm poznáváme lidskou snahu uctívat Boha a také Ježíšův láskyplný postoj k hledajícím lidem. Hlavním tématem není obrácení této ženy, ale skutečnost, že Ježíš se představuje jako očekávaný Mesiáš, zvaný Kristus.
Původním tématem rozhovoru je voda. Ježíš nejprve prosí ženu, aby mu dala napít, a následně jí sám nabídl živou vodu. Když ho žena požádala: „Pane, dej mi tuto vodu, abych už nežíznila a nemusela sem chodit nabírat,“ dala tím najevo, že nepochopila, že Ježíš mluvil o její duchovní potřebě. Během rozhovoru tato žena dospěje k poznání, že ten, s kým mluví, je prorok. Poté už sama převede rozhovor na duchovní rovinu a ptá se, na kterém místě je správné uctívat Boha. Ježíšova odpověď, že Židé měli v tomto ohledu pravdu, ji nijak neodrazuje. Dozvídá se aktuální Boží požadavek na uctívání, který neklade důraz na místo, ale na způsob: „Bůh je duch, a ti, kteří se mu klanějí, musí se mu klanět v duchu a pravdě.“
Uctívání Boha „v duchu“ znamená uctívání ze srdce, z vnitřní podstaty, postojem srdce a ne pouze vnějšími postoji. Takovým způsobem uctívat Boha mohou jen ti, kdo poznali Ježíše jako Mesiáše, který je obrazem neviditelného Boha. Ti, kdo se klanějí Bohu, musejí tak činit „v duchu a v Pravdě“ (tj. v Ježíši Kristu).
Jaroslav Hrůza (Žatec)
