Hle, jeho lože, lože Šalomounovo! Šedesát hrdinů okolo stojí... Ti všichni mečem vládnou, k boji vycvičeni jsou, proti jakékoliv hrozbě noční každý opásán mečem svým.
Nosítka král si zhotovil, král Šalomoun, ze stromů libanonských. Sloupky k nim zhotovil stříbrné, opěradlo zlaté, sedadlo purpurové. Vnitřek je obložen láskou jeruzalémských dcer.
Pís 3,7-10 (B21)
Jak krásný jsi, můj milý, jak líbezný.
Už se nám naše lůžko zelená
v paláci z větví cedrových
pod střechou cypřišů.
Pís 1,15-17 (J.Seifert/S.Segert)
Lásku nepoznáváme v Písni písní jen skrze vztah Milé a Milého jako „něco“ mezi nimi. Možná nejdůležitější dimenzí Lásky je její nespoutanost, její svrchovanost, moc nade vším. Naproti tomu stojí lidská snaha zmocnit se lásky, která v ní tuší to největší, nejkrásnější. (Jak pošetilé, Šalomoune, že?) Lásky se nedá zmocnit, a přesto přichází jako déšť na spravedlivé i nespravedlivé, uniká nám, a přesto sama vstupuje do lidského života a proměňuje ho. Láska je jako vánek. Pyšným se vyhýbá a navštěvuje bezelstné. Láska nebydlí v chrámech vytvořených rukama. Ve svůj domov chce proměnit naše srdce… To všechno, co lásku doprovází, vypovídá o její přítomnosti, ale není její zárukou. Milý a Milá zpívají o lásce, která do nich vstoupila a proměnila je. „Zpívá“ z nich láska. Andrej Sládkovič ve své Maríně (99/5) říká: „Láska nám na zemi nebo stvorila…“
Aniž by to má duše věděla,
položila mne do vozů Ammínádíbových.
Pís 6,12 (J.Seifert/S.Segert)
Petr Mrázek (Vsetín)
