Věřící vidí Boží velkolepost a raduje se z ní. (Ž 92, 5–6)
Je dobré našeho Pána chválit a velebit hned po probuzení, odevzdávat Mu své první myšlenky a pocity, tím spíš, že by tak nějak automaticky měly směřovat k Němu, Jemu přece patříme a Jeho Svatý Duch v nás žije. Také bychom měli být hned zrána naplněni radostí, že Jej smíme znát, že v Něm máme milujícího Otce v nebesích, že jsme spaseni a čeká nás život ve věčné blaženosti s Ním. Místo toho však na nás často hned při procitnutí dolehnou světské starosti, strachy, úzkosti a na radostné chválení a komunikaci s Bohem nemáme náladu ani pomyšlení. Mně samému nezřídka kdy myšlenky běží do všech směrů, jen ne k Bohu Otci, a můj pohled nebývá upřen na Krista. Vstanu z postele tak jako mnozí z nás, zapnu kávovar a uvařím si ranní kávu. Piji ji a dívám se z okna na stromy venku, na ptáky, jak bezstarostně poskakují ve větvích. Bůh je stvořil a oni žijí, ničím se netrápí. Vkládají na Něj nevědomě všechnu svou starost. Bůh učinil vše dobré, vše má své místo, svůj záměr, svoji příčinu. On je dokonalý, stejně jako Jeho skutky. I když spoustě věcí, které se dějí, nerozumíme, nedokážeme je v plnosti ocenit ani pochopit, jedno však udělat můžeme a máme – radovat se z Boží milosti a žasnout nad Jeho zázraky všude kolem nás. Pak nám přijdou malicherné a pomíjivé všechny starosti, problémy i naše strachy. Nemusíme závidět svévolníkům, že bují a kvetou, vždyť víme, jak skončí. Pojďme tedy radostně zvolat spolu s žalmistou: „Můj roh jsi však vyvýšil jako roh jednorožce, olej nejčistší jsi na mne vylil.“ (Ž 92, 11) Chválím Tě a děkuji, můj Pane. Amen.
Alexandr Nasadil (Aš)
