Lidský synu, prorokuj proti pastýřům Izraele. Prorokuj a řekni jim, těm pastýřům: Toto praví Panovník Hospodin: Běda pastýřům Izraele, kteří byli pastýři sami sobě. Nemají snad ti pastýři pást ovce? (Ez 34, 2; CSP)
Ezechiel prožívá přelomovou dobu. Elita izraelského národa je přesídlena do Babylónu. Kdo za to může? Nabukadnezar! Opravdu jen on? Nesměřoval vyvolený národ k této katastrofě už delší dobu? Nepracoval na ní? A když národ, tak byl to lid země? Ne, byla to elita vyvoleného národa, která se k národu chovala surově a povýšeně, jen ho využívala, ale nestarala se o něj jako pastýř o své stádo. Není to podobné situaci v naší zemi? Nepřipadáme si jako by nás ti pastýři jen zneužili a zradili?
Jak jednoduše se vidíme na místě ovcí. Ale nejsme také pastýři? Když někomu sloužíme, tak se z nás stávají pastýři. Ježíš řekl svým učedníkům: „Víte, že vládci národů panují nad nimi a velcí nad nimi vykonávají svou svrchovanou moc. Mezi vámi tomu tak nebude; ale kdo by se chtěl mezi vámi stát velkým, bude vaším služebníkem a kdo by chtěl být mezi vámi první, bude vaším otrokem.” (Mat 20:25-28, CSP) Jsem ochotný být služebníkem do krajnosti? Ba i otrokem? Jsem připravený sloužit těm, kteří si to nezaslouží? Jsou nevděční, nechápaví a chovají se jako ovce – tupě?
A jak přemýšlím, když jsem na místě ovce? Jak vnímám pastýře? Jsem ochotný se mu podřídit, i když nechápu jeho příkaz? Jsem ten, kdo poskytuje svým pastýřům obživu a zajištění? Jsem k němu vlídný?
Když se dívám do svého srdce, tak o sobě pochybuju, ať už jsem ovce nebo pastýř.
Norbert Volf (Uherské Hradiště)
