Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel. (Iz 53, 7)
Když dojde na nějakou konfrontaci nebo nám někdo něco vytkne, obvykle pohotově reagujeme, vysvětlujeme, nacházíme důvody, proč jsme v právu, a přinejmenším v první chvíli se snažíme obhájit svou nevinu. Nejednou se v takové situaci projevuje sklon svoje slabosti přehlížet a hledat problém u toho druhého – i s trámem v oku se snažíme vytahovat třísku z oka svého bratra nebo sestry. Jak jiný byl Ježíšův postoj!
Ten jediný, který měl nárok se plně obhájit, ten jediný, na němž nebylo ani smítko, se rozhodl na vznesená obvinění neodpovědět. Mlčet. Ten jediný, kdo měl nezpochybnitelné právo ukázat prstem na kohokoli z přítomných a do jednoho je nezpochybnitelně obžalovat, volil jinou cestu. Cestu ponížení, cestu pokory. Rozhodl se tiše přijmout tu největší křivdu v dějinách. Obvinění proti němu vznesená nebyla ničím v porovnání s vinami, které se dobrovolně rozhodl nést. Ti, kdo ho soudili, neměli ponětí o tom, jakou oběť připravuje. Netušili, proč mlčí. My však můžeme být vděční, že mlčel. Že se nehájil, i když mohl. Vždyť proto přišel a v tom je naše záchrana. Nehájil se, aby mohl obhájit nás.
A je to také inspirace pro nás, pro situace, ve kterých jsme zvyklí se ospravedlňovat. Nemůže být mlčení v takové chvíli větším přínosem pro naše vztahy? Jestliže mohl daleko větší křivdu vytrpět náš Zachránce, nebude tiché naslouchání k prospěchu evangelia? Příležitostí k nesení vlastního kříže a následování toho, kdo nás cestou na kříž pozval k tomu, abychom ho následovali?
Petr Stehlík (České Budějovice)
