Otec nikoho nesoudí, ale svěřil veškerý soud Synu, aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce. Kdo nectí Syna, nectí ani Otce, který ho poslal. (J 5,22-23; B21)
Poté co Ježíš uzdravil člověka nemocného 38 let (který marně čekal na zázrak u rybníka Bethesda), židovští představení začali Ježíše veřejně pronásledovat. Nelíbilo se jim, že to udělal v sobotu (J 5,16). Ježíš se obhajuje tím, že odvolává na svého Otce, který jej poslal a který pracuje bez rozdílu, jaký den v týdnu je. Tato Ježíšova obhajoba, se stala dalším, druhým důvodem, proč ho ještě více chtěli zabít. Nejenom, že rušil sobotu, ale ještě nazýval Boha svým vlastním Otcem, a tak se dělal rovným Bohu.
V tomto prostředí Ježíš důrazně zjevuje svou identitu Božího Syna. Připomeňme si, že Židé z úcty k Bohu ani nevyslovovali jeho jméno, ale vyjadřovali je opisným způsobem. Jako příklad uvedu evangelium podle Matouše, které je původně adresované do židovského prostředí, kde autor nepíše o „Božím“, ale o „nebeském“ království. Ježíš nesplňoval představu židovských učitelů o zaslíbeném Mesiáši, a tak se snažili skrýt své nepřátelské jednání pod roušku zbožnosti.
Ježíš už předtím dosvědčoval svou identitu Božího Syna mocnými činy a znameními. Oni je také viděli a slyšeli jeho mocné slovo. Ježíš je Bůh, byla mu daná veškerá pravomoc na nebi i na zemi a vůle Otce je, „aby všichni ctili Syna jako ctí Otce. Kdo nectí Syna, nectí ani Otce, který ho poslal. Amen, amen, říkám vám: Kdo slyší mé slovo a věří Tomu, který mě poslal, má věčný život a nepřijde na soud, ale již přešel ze smrti do života.“ (J 23-24; B21)
Jak projevujeme svou víru v Boha? Respektujeme a plníme jeho vůli? Nebo upřednostňujeme své představy a domněnky a tak pod rouškou zbožností Ježíše Krista odmítáme?
Dnes, v době milosti, v Pánu Ježíši k nám Bůh přichází jako Zachránce. Varuje každého, kdo váhá jej přijmout, že přijde chvíle, kdy všichni bez rozdílu uslyší jeho hlas. Potom už to však nebude hlas Zachránce, ale hlas Soudce.
Jaroslav Hrůza (Žatec)
