Já spím, však srdce mé bdí. Ten zvuk. To milý můj ťuká. Otevři mi, moje nejmilejší, holuběnko moje čistá, bez poskvrny. Můj milý vnikl rukou otvorem na petlici a všechno ve mně vzepjalo se k němu. Vstala jsem otevřít své lásce. Mé ruce ještě vlhké myrhou, a po prstech mých stopy myrhy všude, kde závor se dotkly.
Milému svému jsem otevřela, však milý můj už zmizel kams. Mé srdce strachem sevřelo se. Hledala jsem ho, ale nenašla ho, volala jsem, ale neozval se. Hlídka však našla mne, když městem procházela, zbili mne do krve, i šátek z ramen strhli ti strážci městských zdí. Zapřísahám vás, dívky jeruzalémské, najdete-li milého mého, co povíte mu za mne? Že nemocná jsem láskou.
Pís 5, 2,4-8 (Viktor Fischl)
Brali se z velké lásky, jemu bylo 22 a jí 26. On: Začátkem října 1949, rok po svatbě a týden po nástupu do vojenské služby, je zatčen za šíření protikomunistických letáků se skupinou mladíků na jaře 1948. Sedm měsíců do procesu tráví v cele smrti s trojnásobným vrahem – v naději věznitelů, že nepřežije. Skupina je odsouzena za velezradu, jen o dva dny později než Milada Horáková. On dostává 20 let. Do září 1951 je na oddělení samotek na Borech. Pak je přeložen do tábora Vojna u Příbrami a nasazen na těžbu uranu. Ona: Píše deník. O tom, co prožívá, i o tom, co jí dává sílu žít. Jejich příběh není v té době ojedinělý. Jsou spolu nakonec 52 let.
„První měsíc v roku padesátém, aniž jsem Tě viděla. Leč dnes mě to už neudivuje. Smířila jsem se. Což to není již dnes 4 měsíce, co jsi odjel…? Ano, bylo nutné se smířit se vším, co na nás dobrotivý Bůh a Jeho svatá vůle naloží. Ano, smířila jsem se, ztratila jsem, mé srdce se obalilo ledovou kůrou, která ani v létě neroztaje, kterou jedině Tvá přítomnost, Tvá láska a Tvůj návrat, může roztavit… Všechno jsem pochopila, až jsem odcházela koncem listopadu z StB. Plakala jsem celou cestu, jedna paní mi říkala, co se mi stalo, ale mně bylo jedno, zda se kdo na mě dívá, když jsem právě ztratila Tebe. Čtyři měsíce jsou za námi a kolik jich ještě bude, Karlíčku? Čekám pořád oznámení, kdy budeš mít soud... Jenom prosím Boha, ať je nám milostiv, ať nás neopustí. Ach, Karlíčku, kdyby ses mi letos vrátil, já bych se snad radostí zbláznila. Ach, Karlíčku, zda mi to kdy vynahradíš, co jsem pro Tebe vytrpěla? Já vím, Tobě je také zle. Ale když to všechno nemuselo být. Ale byl to asi můj osud. Někdy mi napadá, že Bůh nechtěl, abych se provdala, a já jsem si Tě na Něm vyprosila. On mi Tě dal, ale jenom na chvíli a teď jsem zase sama. Mnohem víc sama, než když jsem byla svobodná… Byla jsem obklopena Tvojí péčí, pomáhals mně k životu a pak se to najednou tak hluboce propadlo. Kdyby se Bůh nad námi smiloval a brzy ses vrátil, já nevím, jak bych Mu pak dokázala svou vděčnost. Modli se, modli se Karlíčku. Kdy se vrátíš? Všechno snesu pro Tebe a Tvou lásku.“
Jitřenčin deník, Karel Vysloužil (2013)
Petr Mrázek (Vsetín)
