Dám mu vyváznout, neboť je mi oddán, budu jeho hradem, on zná moje jméno. Až mě bude volat, odpovím mu, v soužení s ním budu, ubráním ho, obdařím ho slávou. (Ž 91, 14-15)
Kam jsi mě to zavedl?! Proč se mi to děje?! Proč mlčíš?! Tyto otázky často provázejí situace, v nichž procházíme těžkostmi. Někdy se nás satan pomocí okolností snaží přesvědčit, že Bůh nezachraňuje, není s námi nebo neodpovídá. Někdy jsou to naše vlastní představy, znalosti a zkušenosti, které nám nedovolí vidět možnou záchranu. Podobně Ježíšovi učedníci na lodi uprostřed bouře budí v klidu spícího Ježíše slovy: „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“ (Mk 4,38). Byli mezi nimi zkušení rybáři, kteří dobře věděli, že na rozbouřeném moři v lodi plné vody už nemají žádnou naději na přežití.
Ježíš svojí záchranou ukazuje, že Bůh jedná navzdory našim zkušenostem a představám. Jedná dokonce bez ohledu na to, jestli věříme, že to dokáže. V dnešním textu jsme četli, že k tomu stačí jediná věc: naše oddanost (Ž 91, 14). Hebrejskému výrazu ḥā·šaq, zde překládanému jako je mi oddán, můžeme rozumět také jako miluje mě nebo přilnul ke mně (jak také shodně uvádí překlady B21 a ČSP). Jedná se tedy o oddanost plynoucí z naší touhy být s ním a důvěrně ho znát („on zná moje jméno”).
Opírám ale svou důvěru v nalezení řešení o své představy, znalosti a zkušenosti? Nebo o to, jaký je Bůh a co slíbil? Důvěřuji, že ať už věc dopadne jakkoli, Bůh v soužení se mnou vytrvá, ubrání mě a obdaří slávou, jak slibuje těm, kdo touží být s ním?
Jindřich Mareš (Vysoké Mýto)
