V roce 1834 byl v Hamburgu ustaven první sbor baptistů v kontinentální Evropě. Jeho zakladatel Johann Gerhard Oncken se svými spolupracovníky v následujících letech rozvinuli neuvěřitelnou misijní činnost, jejímž výsledkem byl vznik téměř 300 baptistických sborů od Německa přes Skandinávii, Rusko až po Balkán. Jedním z nich je i sbor ve Vídni.
Zde se objevují první baptisté v roce 1847. Jejich situace není lehká. Po bouřlivém roce 1848 jsou vystaveni represím státní moci a až po dvaceti letech, v roce 1869, zase za spoluúčasti Onckena, mohou ustavit oficiáně svůj sbor.
Ze spisku Václava Hendricha “Počátek historie baptistů čili u víře pokřtěných křesťanů v Čechách” víme, že 23.11.1874 byly ve Vídni na vyznání víry pokřtěny Češky Amálie Kejřová (pozdější manželka A.Meereise) a paní Rottmayerová.
Vídeň tehdy byla druhým největším “českým” městem, hned po Praze. Počet Čechů, kteří tu v té době žili, se udává od 150 do 300 tisíc. Přišli za prací, do učení, na studia…. Lze tedy předpokládat, že ve Vídni přišlo do styku s baptisty a s baptistickými zásadami mnohem více Čechů, než jenom ony dvě zmíněné ženy.
Doklad o této skutečnosti přinesl v roce 1875 časopis Evangelické církve reformované “Hlasy ze Siona”, kde se v článku “Nové vyznání v Čechách” můžeme dočíst, že jedním z prvních míst působení baptistů v Čechách byl i Turnov. V článku je zajímavé i to, jak jeho autor – reformovaný evangelík – registruje skutečnost vzájemné návaznosti zásad staré Jednoty bratrské a baptistů:
NOVÉ VYZNÁNÍ V ČECHÁCH
Před nějakým časem dali jistí rodičové z Turnova syna svého do učení ve Vídni. Dostal se k mistrovi obuvníkovi, kterýž jest novokřtěnec, a od tohoto získán jest mladík témuž učení, k němuž také přistoupil, dav se znovu pokřtíti. Činnost té společnosti jest veliká, neboť od toho času syn častokrát dojížděl domů k rodičům a s ním obyčejně také někteří z té společnosti. Rozšířili v Turnově něco Písma svatého a podařilo se jim získati své společnosti tetičku onoho mladíka. Zatím tento dosáhl věku dospělého a jakmile se ožení, hodlá se v brzce již přestěhovati ke svým rodičům do Turnova.
Zásady novokřtěnců těchto jsou přede vším upřímná pobožnost, tak že nepřestávají na pouhém slyšení slova Božího, ale chtí býti také činitelé slova a vytýkají i naší církvi, že má mnoho oudů, kteří nejsou pobožní. Čím se ale lišejí i od pobožných církví evangelických, jsou zásady jejich předně o křtu svatém, že prý nemá býti nikdo křtěn, dokud sám nevyzná svou víru. Dítky své tedy nekřtějí, dokud jsou nedospělé a kdo k nim z jiné církve přistoupí, bývá znovu křtěn. Druhý rozdíl jejich od věřících církví evangelických jest, že se odříkají vojenské služby a raději trpí kolikaleté vězení, než by proti přesvědčení svému užívali zbraně ve válce. Pokud vím, panovaly obě tyto zásady i v české Jednotě bratrské v začátcích jejích, avšak brzy se zásad těchto zřekla Jednota naše. Zmíněná společnost náleží bezpochyby k Menonitům, jichž jest více v Německu a mají tito jméno své od jistého kněze katolického, jménem Meno, který se roztroušených a mezi sebou v učení rozštěpených novokřtěnců ujal a uvedl mezi ně jakýsi řád lepší.
Mdlého u víře přijímejte, to jest heslo naše vzhledem k takovýmto odchylkám od vyznání našeho, jen když lidé dle svědomí a upřímně snaží se sloužiti Bohu. Jest to mdloba u víře, že tak mnoho dají si záležet na křtu, jako by po křtu člověk již byl dokonalý. Trefně o nich řečeno, že oni chtějí ze skutků býti ospravedlněni a ne z víry. A že není člověk velký vzácnější u Boha, patrno ze slov Ježíšových: Nebudete-li jako pacholátka, nevejdete do království Božího. Křest jest pro stvrzení víry lidem vydán od Boha; avšak povinni jsou právě po křtu zachovávati všechno, co Pán Ježíš přikázal apoštolům, tedy učení apoštolské.
Ještě více příčí se nám dle výslovného učení apoštolského zříkání se zbraně vojenské. „Každá duše vrchnostem poddána buď“; a vrchnost „ne nadarmo nese meč; Boží zajisté služebník jest.“ (Řím.13.) Vrchnost čili vláda musí míti a užívati v času potřeby i zbraně, již v případech domácí zpoury, když nestačí pouhý rozkaz. Proč by tedy křesťané nesměli sloužit vládě, jak dalece tato jest „Boží služebník“ ? a proč by nesměl křesťan užít zbraně ve službě vojenské proti zevnitřnímu nepříteli? Vždyť vojsko jest přede vším k obraně země povoláno. Kde ale některá vláda vojska svého ke zlým účelům užívá, za to není odpověden křesťanský vojín. Žoldnéřům Jan Křtitel na otázku jejich: „A my což činiti budeme?“ odpověděl: „Žádného neutiskujte, aniž podvodně čiňte a dosti mějte na svých žoldích.“ Tedy voják chce-li spasen býti, nepotřebuje opustit svůj stav, ale chovat se v něm co křesťan.
Znajíce tyto rozdíly, chceme přec tyto tiché lidi při tom horlivé vyznavače svého přesvědčení ctíti a milovati. Církvi pak naší dávej Bůh požehnání v práci lásky, bychom prokazovali věrnost v tom, což nám jest svěřeno.
Hlasy ze Siona, ročník XV. číslo 28/1875 strana 115, Kolín 1875
I. OBDOBÍ DO ROKU 1918.
Baptisté, jako součást hlavního proudu protestantismu, kladou kromě jiného zásadní důraz i na tyto dva principy:
- Shromáždění věřících v místním sboru je církví v plném slova smyslu. Člen místní církve (sboru) je zároveň členem obecné církve Kristovy. Sbory jsou samostatné a nepodléhají pravomoci žádných nadřízených orgánů. Sbory se sdružují v dobrovolné svazy či jednoty, které však nejsou považovány za církve (kongregační zřízení).
- Zásada odluky církve od státu. Církev Kristova nemá právo žádat od státu žádné výsady ani podporu a naopak stát nemá právo jakkoliv zasahovat do církevních záležitostí, podle zásady „svobodná církev ve svobodném státě“.
Tyto dva principy, na nichž baptisté trvají od svého počátku, a které jsou zakotveny ve všech věroučných dokumentech baptistických církví, byly v minulosti těžko vtěsnávány do mezí vymezených právním řádem Rakousko-Uherského mocnářství i pozdější Československé republiky. V poslední čtvrtině 19.století, kdy baptisté zahajují svou činnost v českých zemích a na Slovensku, existuje (po tzv. rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867) rozdílný právní řád v Uhersku a v Předlitavsku, jehož součástí byly české země. První baptistický sbor v Uhersku vznikl v roce 1865 v Budapešti. Ten se stal ústředním sborem pro všechny baptisty v Uhersku, resp. ostatní sbory a misijní stanice byly jeho součástí a tvořily „baptistickou církev“ v Uhersku, na níž se vztahoval zák.článek XLIII z roku 1895. Tímto byli baptisté v Uhersku „zákonem uznanou konfesí pod ochranou a vrchním dozorem státu“. Stát sice sbory nepodporoval, ale byl dán právní rámec pro jejich činnost. V českých zemích byla situace jiná. Po letech tolerance byly protestantským patentem z roku 1861 alespoň formálně zrovnoprávněny s římsko-katolickou církví evangelické církve reformovaná (helvetského vyznání) a luterská (augsburského vyznání). Jiné církve, zejména v té době vznikající tzv. „církve svobodné“, nebyly státem uznanými a baptisté odmítali státní uznání zásadně. Když se před kazatelem Jindřichem Novotným jakýsi představitel státem uznané církve vyjádřil o baptistech s despektem, že jsou rakouským státem neuznanými, dostalo se mu odpovědi, že je Jindřich Novotný na to hrdý a státem uznaní by se měli stydět. Baptisté tvořili volná sdružení, ovšem ve chvíli, kdy si pořídili vlastní modlitebnu, vyvstal problém s jejím vlastnictvím. Aby se vyhnuli spojení se státem a aby si právně zajistili sborový majetek, řešili věc zakládáním spolků při svých sborech podle zákona č.134 z roku 1867 o právu spolčovacím. Problematické bylo, že zákon sám stanovil, že se nevztahuje „ke společenstvům náboženským“ a spolky podléhaly dozoru státních orgánů. Při typickém spojení „trůnu a oltáře“ v Rakousku, byla římsko-katolická církev stále vládnoucí, protestanti byli druhořadí a členové církví státem neuznaných byli vystaveni mnohým represím a diskriminaci. V roce 1879 zasáhla Evangelická aliance ve věci náboženské svobody pro státem neuznané církve u samotného císaře Františka Josefa I. Baptistická shromáždění však dále podléhala četnickému dozoru, byla rozpouštěna, zavírána, bratři byli pokutováni za to, že neuposlechli nařízení o zákazu shromažďování. Při výstupu ze státem uznané církve, museli členové „svobodných církví“ ještě 5 let platit příspěvky do církve, z níž vystoupili. Děti se směly zúčastňovat shromáždění je tehdy, pokud se narodily rodičům už za jejich členství v církvi. Pozvánky do shromáždění musely obsahovat poznámku: „Všichni jsou vítáni, dítky do 14 let vyjímaje“. Pokud se děti nezúčastňovaly vyučování náboženství státem uznanými církvemi, měly problémy ve škole. Docházelo k paradoxním situacím, že dítě mající samé jedničky na obecné škole, nemohlo postoupit do vyšší třídy, protože mu nebyla uznána známka z náboženství – jediným řešením, ovšem drahým, byla v takovém případě soukromá škola. Došlo dokonce i k tomu, že dítě, které rodiče nedali pokřtít jako nemluvně, mělo být později násilím pokřtěno v římsko-katolické církvi za četnické asistence. Kazatel Magnus Knappe byl v Broumově uvězněn a Jindřich Novotný v Praze byl za kazatelskou činnost několikrát zatčen, každé pondělí se musel hlásit na policejním ředitelství a třikrát stál před vrchním zemským trestním soudem. V době pronásledování se Jindřich Novotný obrátil o pomoc k poslanci Masarykovi, který se ho účinně zastal. Od počátku své existence hledaly baptistické sbory platformu ke vzájemné spolupráci. Do roku 1901 existovalo „Rakousko-uherské sjednocení“, zastřešující sbory německé, maďarské, slovenské, české a některé rumunské. Dne 22.7.1899 bylo na konferenci českých a slovenských sborů ve Vavrišově založeno „Československé sjednocení“ jako základna ke společenství českých a slovenských baptistů. Na konferenci českých a slovenských sborů v roce 1908 v Békescsabě byl název sjednocení změněn na „Bratrská jednota“, byla zvolena „Bratrská rada“ a oblast působnosti byla rozdělena do tří okrsků:
- Mikulášký (sbory Vavrišovo, Liptovský Sv. Mikuláš, Tisovec)
- Brněnský ( sbory Brno, Chvojnica, Stará Turá)
- Dolnozemský (Békescsaba se stanicemi).
II. OBDOBÍ OD ROKU 1918 DO ROKU 1948.
Vzhledem k diskriminaci, kterou v Rakousku-Uhersku prožívali, přivítali baptisté vznik samostatné Republiky československé v říjnu 1918 s radostí, zejména když v čele nového státu stanul člověk, který se jich v minulosti nezištně zastal.
Ve dnech 23. – 26.2.1919 se konala ve Vavrišově konference sborů, která reagovala na novou státoprávní situaci. Kromě sborů na území nového státu, bylo snahou zachovat členství sborů za hranicemi, které dosud k Jednotě patřily (Békescsaba a Bački Petrovec) a spolupráce s německými sbory (Broumov, Kežmarok, Bratislava)
Kazatel Novotný navrhl změnu názvu na „Bratrská jednota Chelčického“, což bylo přijato a kazatel Vaculík žádal, aby konference zaslala ministerstvu školství rezoluci, požadující odluku církve od státu a svobodné školství. Konference uložila bratrům Novotnému, Vaculíkovi a Kolátorovi, aby rezoluci vypracovali a předali ji v Praze ministerstvu. Ani jedna z těchto záležitostí však nebyla v budoucnosti neproblematická. Již následující konference v Klenovci konstatuje, že „název Bratrskájednota Chelčického ujal se v Čechách a na Moravě, kdežto na Slovensku zůstal název Bratrská jednota českoslov. baptistů. Pokud se nenajde něco lepšího, podrží se oba názvy, jak se ujaly. Ve společných záležitostech platí firma – Bratrská jednota Chelčického, čs. větev svět. svazu baptistů.“ Ovšem ani toto řešení nebylo bezezbytku akceptováno, takže konference v roce 1926 konstatuje trvající zmatky v užívaných názvech. Sbory dále používají názvy Bratrská jednota Chelčického, Bratrská jednota Chelčického (čs. baptisté), Bratrská jednota čsl. baptistů, Sbor moravských bratří baptistů, Křesťanský sbor baptistů, Baptistská obec a německé Baptistengemeinde.
Ještě komplikovanější byla situace ve věci právního postavení Jednoty a sborů. Nově vzniklá republika přejala právní řád zaniklé monarchie, takže na Slovensku platily předchozí zákony uherské a v Čechách a na Moravě rakouské. Tedy baptistické sbory na Slovensku a Podkarpatské Rusi byly „státem uznané“, kdežto sbory v Čechách a na Moravě nikoliv. Každá konference od roku 1920 se zabývala řešením tohoto problému, ale nikdy nedošlo ke shodě a k jeho vyřešení. Slovenští baptisté vysvětlují: „Považují uznání za formu korporačního práva, jež zajišťuje bapt. právo právní jednoty, nezávislé na státu a státem nedotované. V případě, že by se uznání vykládalo jako uznání např. církve lutherské, baptisté slovenští zrevidují svůj poměr dle přísně baptistické zásady rozluky církve od státu“. Některé české sbory byly pro uznání dle zákona č. 68 z roku 1874 – což znamenalo, že stát zajistí rovnoprávné postavení s jinými církvemi, umožní vedení matrik, poskytne subvence, osvobodí sbory od některých daní a poplatků, ale na druhé straně si stát vyhrazuje dohled nad církvemi, potvrzuje vznik nových sborů, potvrzuje duchovní a stanovuje další požadavky (např. i vzdělání duchovních). Tyto sbory odmítaly řešení formou spolků, neboť jak již bylo zmíněno, zákon o právu spolčovacím přímo stanovil, že se nevztahuje na náboženské subjekty. Více však bylo sborů, které zásadně odmítaly jakékoliv státní uznání.
Na základě všeobecného souhlasu však baptisté žádají stát o „korporační právo“, které existovalo v oblasti anglo-americké, avšak právní řád ČSR je neznal. Požadují vydání zvláštního zákona, který by jejich situaci řešil, ale tato cesta je neschůdná. I státní orgány mají snahu situaci řešit, v roce 1921 pozvaly předsedu Josefa Novotného a sekretáře Dr. Jindřicha Procházku k jednání o právním postavení sborů a Jednoty. Opět byly nalezeny jen dvě možnosti – spolky či státní uznání. Baptisté „za první poděkovali, druhé nepřijali, otázka zůstala nevyřízena“. V roce 1925 byl vypracován Řád Bratrské jednoty Chelčického, který měl být podkladem pro další jednání se státními orgány. Výkonný orgán Bratrské jednoty Chelčického byl nazván Výkonným výborem, sbory byly rozděleny do žup (české, moravské, slovenské), které měly vlastní výbory a konaly konference. Problematika právního postavení Bratrské jednoty Chelčického a jejích sborů se však ani poté nepohnula ke zdárnému konci, takže v roce 1929 na konferenci ve Vikýřovicích objasňuje Dr. Procházka situaci takto: „V Podkarpatské Rusi baptisté jsou státem uznanou církví. Slovensko rovněž tak, Morava až na jeden nebo dva sbory jsou církví státně uznanou. Některé sbory kryjí se za spolky. Dva sbory uznány jsou církevními obcemi Vysoké Mýto a Pardubice. Na Moravě Brno II a Rokytnice nemají státní uznání ani spolkové uznání… V Čechách na Vinohradech, Pankráci a Broumově naše sbory kryjí se za spolkem…. My si přejeme, aby církev a každý sbor měl právo veřejnosti a aby sbor jako sbor ne jako spolek mohl vlastniti majetek, aby sbor jako sbor měl možnost vystupovat jako právnická jednotka. Takto jsme církev, když něco potřebujeme jako církev a spolek, když něco potřebujeme jako spolek. To je dualismus, to není důsledné. Jak z toho ven? Tyto naše vnitřní poměry působí tolik zmatků, že je to hrozné. V ministerstvu vnitra přejí si vyřešení této otázky co nejdříve.“ Na otázku: „Jak z toho ven?“ měla najít odpověď komise složená z bratrů Procházky, Kolátora, Zdráhala, Dvořáka, Marko,Hovorky, Pirocha a Vaculíka. Ani jí se to však nepodařilo. Byla to vskutku kuriózní situace, kdy slovenské úřady psaly dopisy ve věcech státně uznané církve do Prahy Výkonnému výboru církve státem neuznané.
V letech hospodářské krize, která dolehla na pracovníky ve sborech s nesmírnou tíží, ustoupily otázky vztahu ke státu do pozadí, ovšem v roce 1936 bylo na konferenci ve Vysokém Mýtě zase „obšírně jednáno o našem poměru ke státu. Chceme zůstati věrni všem baptistickým zásadám a přitom míti veřejná práva, když konáme poctivě a loyalně všecky své občanské povinnosti… Chceme, aby poměr k zákonu a státu byl v celé naší republice jednotný (dosud není)… Chceme, abychom v občanských matrikách nebyli vedeni jako lidé bez vyznání… Chceme míti veřejné právo vyučovati děti na školách… Chceme, aby naše modlitebny a domy sborové byly řádně a právoplatně zapisovány na sbory a nikoliv na jednotlivce nebo zvláštní spolky… Chceme, aby naše budovy byly osvobozeny od daní, jako to mají církve státem uznané.“ V následujícím roce bylo za přispění ministerstva vnitra zrevidováno „Zřízení Bratrské jednoty baptistů v ČSR“ jako podklad pro úpravu vztahu baptistických sborů a státu, ale ke konečnému vyřešení této věci opět nedošlo. Ministerstvo financí pouze baptistickým sborům v roce 1938 přiznalo osvobození od daní.
Lze konstatovat, že po celou dobu tzv. „První republiky“ bylo mezi státem a baptistickými sbory hledáno optimální řešení jejich vzájemného vztahu. Na obou stranách byla dobrá vůle, avšak oboustranně přijatelné řešení nebylo nalezeno.
Otázka vztahu církve a státu hrála svou roli i při sjednocujících snahách evangelických církví, kterých bylo v té době několik. V roce 1925 bylo jednáno o Federaci evangelických protestantských církví, v roce 1928 o spojení Českobratrské církve evangelické, Jednoty bratrské, baptistů a metodistů, v roce 1932 jednání o blíže nespecifikovaném svazku s Jednotou českobratrskou, metodisty a Českobratrskou církví evangelickou. Baptisté si vždy znovu kladli otázku, jak bude možné v těchto svazcích zachovat baptistické zásady, na předním místě zásadu odluky církve od státu, nebude-li jim většina ostatních nakloněna.
V Protektorátu Čechy a Morava se situace změnila. Okupační správa zavedla tuhý režim pro spolky i pro církve. Gestapo vyžadovalo po předsedovi Jednoty kazateli Tolarovi hlášení všech sborových i výborových schůzí, hlášení o tom, kdo, kdy, kde stojí na kazatelnách, členové vikýřovického sboru byli vypovězeni ze svých domovů. Ve stísněné situaci se sešla v lednu 1940 konference ve Vysokém Mýtě za účasti kazatele Rockschiese z Berlína, který kromě jiného řekl: „Přišel jsem k vám za prvé jako křesťan, za druhé jako baptista a za třetí jako bratr. Přišel jsem vás povzbudit, přišel jsem, abych posilnil obecenství Ducha… po stránce duchovní jsme za jedno a po stránce organisační jsou bratři v Německu ochotni v případě potřeby se za vás postavit.“
Výsledkem konference byla změna názvu na Bratrská jednota baptistů v Čechách a na Moravě a rozhodnutí, aby sbory upravily své postavení jako spolky, neboť církve státem neuznané nesmějí vlastnit majetek. Po skončení druhé světové války se sešla již 24.-26.8. 1945 první poválečná konference českých a slovenských baptistických sborů v Rokytnici u Vsetína, ani zde a ani na dalších konferencích do roku 1948 však nebyla problematika vztahu ke státu vyřešena.
III. OBDOBÍ OD ROKU 1948 DO ROKU 1990
Převzetím moci komunistickou stranou v únoru 1948 došlo k nové koncepci státní politiky vůči církvím, zaměřené na omezování náboženské svobody a přímo na likvidaci církví. V roce 1949 schválilo Národní shromáždění zákon č.228/1949 Sb. o zřízení Státního úřadu pro věci církevní a zákony č.218-223/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví státem. Zákony zatlačily církve zcela do područí státních orgánů. Stanovovaly, že jakoukoliv duchovenskou činnost mohou vykonávat duchovní jen se státním souhlasem, na místě zřízeném se státním souhlasem, každé ustanovení (volba, jmenování) duchovního na místo zřízené se státním souhlasem vyžadoval předchozí souhlas státu. Na duchovních byl vyžadován “slib věrnosti”.
Baptistům, odmítajícím jakoukoliv hierarchii, znělo velmi podivně, že od platnosti zákona existují duchovní I.,II. a III. stupnice. Vznikl Státní úřad pro věci církevní jako vrchní orgán státního dozoru nad církvemi (v roce 1956 byl Státní úřad zrušen, ale veškerá jeho činnost beze změny byla vykonávána Sekretariátem pro věci církevní ministerstva školství a kultury), na okresní národní výbory nastoupili referenti pro věci církevní, sledující jednotlivé sbory (vyžadovali hlášení o počtu členů sborů, jména členů staršovstev, hlášení návštěv a vyžadování předchozího souhlasu k nim, sledovali počet církevních sňatků, pohřbů, křtů, vyučování náboženství, schůzky duchovních, kontrola a omezování dispozice s církevním majetkem atd.) Státní úředníci mohli vlastně svévolně zasahovat téměř do všech oblastí církevního života. Aby si komunistická diktatura moc nad církvemi pojistila, byl trestní zákon č.86/1950 Sb. opatřen §173, který stanovil “kdo v úmyslu mařit nebo ztěžovat výkon státního dozoru nad církví nebo náboženskou společností poruší zákon o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.” Zákony fakticky znemožňovaly uplatnění kongregačního zřízení v církvích, zásada “svobodná církev ve svobodném státě” vzala za své.
Přestože kongregační zřízení patřilo vždy k nejzákladnějším baptistickým principům, podřídila se Bratrská jednota baptistů (Chelčického) těmto zákonům, na rozdíl od např. Křesťanských sborů či adventistů, u nichž pak nepodřízení se vedlo na čas k zákazu veřejné činnosti. Po celou dobu komunistické vlády byli křesťané objektem zájmu a nátlaku Státní bezpečnosti.
Od počátku padesátých let se stala Bratrská jednota baptistů objektem tvrdé státní represe. V roce 1952 bylo zatčeno 13 kazatelů. Vedení Jednoty bylo obviněno z toho, že je iniciátorem a organizátorem špionážní sítě ve prospěch imperialistických mocností, že se zúčastnilo rozvratné činnosti protistátní skupiny zahraničního agenta Žemly, že prostřednictvím zrádce Renftla předalo americkému agentovi zařízení pro zjišťování polohy letadel v noci, že se aktivně podílelo na plánech světové reakce znemožnit budovatelské úsilí lidu a z dalších podobných nesmyslů. V procesu, který se konal 26. –27.6.1953 v Chrudimi, byli představitelé Jednoty odsouzeni k trestům od 18 do 5let vězení, ostatní kazatelé byli odsouzeni v dalším procesu k trestům vězení od 4 do 1 roku. Když v roce 1954 byla zpracována představiteli některých církví a v edicích Blahoslav a Kalich vydána brožura “V zemi Husa a Komenského” s informacemi o nekatolických církvích, bylo o všech referováno kladně, jen o Bratrské jednotě baptistů musela být čtvrtina textu věnována tomu, že “někteří z předních představitelů jednoty se uchýlili od směru křesťanských baptistických zásad a zneužili jak důvěry věřících, tak důvěry našeho lidu, když se věnovali činnosti, která neměla nic společného s životem náboženským a církevním. Svými činy ohrozili výsledky budovatelské práce našeho lidu a museli proto být potrestáni.”
V důsledku státního tlaku přestával být výkonný orgán Bratrské jednoty baptistů – Rada starších, orgánem koordinujícím spolupráci baptistických sborů a stával se církevním ústředím na němž se vyžadovala odpovědnost a pravomoci, které byly v rozporu s baptistickými zásadami. Přesto se sbory i Rada starších snažily zachovat zbytky kongregačního zřízení a vždycky se k nim alespoň formálně hlásily.
Rok 1960 byl vedením komunistické strany a státu určen státi se rokem dovršení vítězství socialismu v Československu. Soukromý sektor hospodářství byl zlikvidován a byla provedena kolektivizace zemědělství. Vítězství socialismu bylo zakotveno v nové “socialistické” ústavě, přijaté v tomto roce a bylo vyjádřeno i novým názvem státu Československá socialistická republika. Nová ústava sice zaručovala svobodu svědomí, shromažďování i další občanská a lidská práva, ve skutečnosti však byla tato práva jen “na papíře”. V rozporu s proklamovanou svobodou svědomí už samotná ústava zakotvila, že výchova a veškeré vzdělávání se děje v duchu tzv. vědeckého světového názoru, tedy ateistického marxismu-leninismu. Byla snaha prosadit podobnou formulaci i do zákona o rodině, což znamenalo pro křesťanské rodiny značné nebezpečí. Příležitostně byly činěny návrhy na změnu církevních zákonů, ale bylo to vždy státní správou stroze odmítnuto. Na konferenci Bratrské jednoty baptistů v roce 1963 zástupce ministerstva školství a kultury John prohlašuje, že “církevní zákony nebudou změněny, protože uplynulé roky potvrdily jejich účelnost”. Vývoj v druhé polovině šedesátých let přece jen signalizoval jemné uvolnění situace, i když přes síto církevních tajemníků a dozorců Státní bezpečnosti se změny do sborů téměř nedostaly.
Vrcholem uvolnění byl rok 1968, “Pražské jaro”. V Bratrské jednotě baptistů ožila snaha po odluce církve od státu a konference, která se sešla na jaře roku 1969 v Brně pověřila radu starších, projednáním této věci s příslušnými státními orgány. Konference přijala nový dokument s nebaptistickým názvem “Ústava církve baptistů v ČSSR”, v níž bylo zakotveno, že “církev baptistů je společenstvím samostatných sborů na území ČSSR. K spravování církve slouží volené orgány, a to: Oblastní rady starších (Rada starších pro Čechy a Moravu, Rada starších pro Slovensko) a Ústřední rada starších. Sbory a tyto rady jsou právnické osoby”. Ústava byla samozřejmě vtěsnána do stále platících církevních zákonů, takže některým baptistům se situace jevila takto: “Za hlavní problém Jednoty pokládáme to, že se v ní stále projevují tendence odporující kongregačnímu zřízení. Některá opatření Jednoty v nedávné minulosti odporovala i naší ústavě, která sama kongregační není i když má kongregacionalismus v preambuli” (sbor Praha 4 v roce 1973).
“Normalizace” poměrů ve společnosti po roce 1970 znamenala návrat k tuhé proticírkevní politice státu, která byla ještě zostřována při příležitostech jako byla např. kampaň za dodržování lidských práv amerického presidenta a baptisty J. Cartra, vystoupení Charty 77, Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě apod. Odluka církve od státu se opět pro baptisty stala neuskutečnitelným snem. Tlak na církve však způsobil, že odluka od státu se stala přáním i dalších církví, nejen těch, které se hlásily ke kongregacionalismu. Požadavek odluky od státu se objevil i v petici českých a moravských katolíků v osmdesátých letech.
Konferencí Bratrské jednoty baptistů se zúčastňovali zástupci Sekretariátu pro věci církevní, takže mohlo dojít i k takovýmto situacím: Při konferenci v Praze v roce 1975 zástupce ministerstva dr. Kafka připomenul Helsinskou konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, načež kazatel Šperl navrhl doplnit usnesení konference o text závěrečného dokumentu této konference, který se týkal přiznání spravedlivých práv a hospodářské, politické a také náboženské svobody všem národům a jednotlivcům – stalo se. V roce 1976 se kazatel Lehotzký při konferenci dotazuje zástupce ministerstva Šnýdra, proč dochází k potížím při přijímání dětí z věřících rodin do škol vyšších stupňů a k nesnázím věřících občanů na pracovištích. Ten trapně vysvětluje, že “při přijímání na školy se hledí na komplexní hodnocení, které zahrnuje mimo jiné i zájem na společenském dění, veřejných akcích atd. Kde toto chybí, tam nebývají přijímány ani děti členů KSČ. Při některých směrech (např. studiu pedagogiky) se vyžaduje, aby kandidát studia byl stoupencem marx-leninského světového názoru, a proto nepřichází v úvahu přijetí těch, kdo mají názor zcela odlišný; učil by pak vlastně něco jiného, než v co sám věří. O propuštění ze zaměstnání z důvodů náboženských neví. Pokud by se takové případy vyskytly, je třeba je řešit v součinnosti se státní správou. I tam je však možné, že jde o funkce, kde jejich vykonavatel má být bezvýhradným stoupencem marx.leninského světového názoru”.
V roce 1977 připravil pro jednání konference dr. Hovorka referát “Československé právní normy a zásady baptistů”. Při jednání sdělil předseda Jednoty M.Kešjar, že materiál byl předložen orgánům státní správy a referent Sekretariátu pro věci církevní požadoval, aby byl přítomen při jeho čtení. Protože se nemohl dostavit, byl referát vypuštěn z programu konference. Bratr Hovorka k tomu poznamenal, že teď aspoň bude mít dostatek času, aby referát podrobněji propracoval - na konferenci se už referát jindy nedostal. Na stejné konferenci byla ustavena komise, která začala pracovat na revizi ústavy Bratrské jednoty baptistů. Na program konference v roce 1981 se dostal jiný problém postavení církve ve společnosti. Po několika desetiletích se z povědomí občanů vytratila povědomost o jiných než “socialistických organizacích”. Vztahy mezi socialistickými organizacemi navzájem se řídily hospodářským zákoníkem. Protože však církev bylo lze těžko považovat za socialistickou organizaci, vyskytovaly se problémy při nejrůznějších dodavatelsko-odběratelských vztazích, neboť podniky a obchody nevěděly, jak postupovat. I v tomto případě byla konferencí ustavena komise, která měla vypracovat elaborát, týkající se právního postavení baptistických sborů a Jednoty vůči státu a socialistickým organizacím.
Podle zákonů o hospodářském zabezpečení církví státem a o trestním postihu za maření dozoru státu nad církví byly církve sešněrovány až do pádu komunistického režimu.
IV. LÉTA 1990 – 2000
Pád komunistické vlády znamenal i pád státního dozoru nad církvemi. Sekretariát pro věci církevní na ministerstvu kultury byl zrušen, stejně jako tajemníci na okresních národních výborech. Ústavním zákonem č. 23/1991 Sb. byla včleněna Listina základních práv a svobod do právního řádu České a Slovenské Federativní Republiky, jako její ústavní zákon a poté usnesením předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb. byla vyhlášena součástí ústavního pořádku České republiky. Po dlouhých desetiletích byla nejen formálně, ale také fakticky uvedena do života zásada, že “svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru, buď sám nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadů”.
Zákon č. 308/1991 Sb. o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností výslovně stanovil, že církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti nezávisle na státních orgánech. Osobám vykonávajícím duchovenskou činnost se dostalo práva vstupovat do veřejných zařízení sociální péče, zdravotnických zařízení, dětských domovů, ubytovacích objektů vojenských útvarů, do míst, kde se vykonává vazba, trest odnětí svobody, ochranné léčení a ochranná výchova.
Zákon rozuměl církví nebo náboženskou společností dobrovolné sdružení osob stejné náboženské víry v organizaci s vlastní strukturou, orgány, vnitřními předpisy a obřady. Na základě tohoto zákona však stát uznával za církve a náboženské společnosti pouze ty, které byly podle tohoto zákona registrovány. Podle ustanovení zákona, že za registrované se považují církve a náboženské společnosti, které ke dni účinnosti zákona vyvíjely svou činnost ze zákona nebo na základě státního souhlasu, stala se registrovanou církví i Bratrská jednota baptistů, uvedená v seznamu registrovaných církví, který tento zákon obsahoval. Zákon České národní rady č. 161/1992 Sb. o registraci církví a náboženských společností stanovil orgánem registrujícím církve ministerstvo kultury, určil další podmínky registrace, ale postavení církví uvedených v seznamu zákona č. 308/1991 Sb. zůstalo stejné.
Financování registrovaných církví státem pokračovalo dál podle zákonů o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností. V situaci, která byla pro život církví přejná, většina z nich rychle zapomněla na dřívější řeči o odluce od státu a naopak začala zdůrazňovat své mimořádné postavení ve společnosti a svou nepostradatelnost. Bratrská jednota baptistů chtěla dostát zásadám, ke kterým se baptisté hlásí a proto byla otázka úplné odluky od státu naléhavě nastolena. Po dlouhé diskusi, zda přijímat od státu finanční příspěvky na platy kazatelů či nikoliv, se čeští baptisté (na rozdíl od slovenských) rozhodli v roce 1993, přes tíživou ekonomickou situaci celé postkomunistické společnosti, peníze od státu nebrat.
A jak to bude dál – více baptisticky, méně baptisticky nebo úplně nebaptisticky?
Seminář československých baptistů a doba jeho vzniku (napsal J. Bistranin)
Druhá polovina 19.století znamená pro české země dobu průmyslového a ekonomického rozvoje, který s sebou přináší vzestup českého národního vědomí a zároveň vzrůstají emancipační snahy českých protestantů. Od bouřlivých událostí roku 1848 sebevědomí evangelíků roste, snaží se vyjít za hranice církví “tolerovaných”. Po formálním zrovnoprávnění evangelíků s katolíky Protestantským patentem v roce 1861 působí v evangelických církvích řada vynikajících osobností, takže i přes nepatrné zastoupení evangelíků v tehdejší populaci, jsou schopni vytvořit a nabídnout vlastní pojetí národní identity, vycházející z odkazu české reformace a z pojetí dějin, v nichž je protestantismus s českým národem nerozlučně spojen.1) Zmiňoval-li jsem se dosud o českých protestantech a evangelících, je třeba upřesnit, že se jednalo jen o příslušníky dvou nejprve tolerovaných a poté státem uznaných evangelických církví - evangelické reformované církve a evangelické církve augsburského vyznání. Teprve od sedmdesátých let 19.století je církevní scéna v českých zemích postupně obohacována o další „malé“ církve - Evangelickou církev bratrskou (od listopadu 1918 Jednota bratrská), Svobodnou církev reformovanou (později Jednota českobratrská, Církev bratrská) a baptisty, z nichž poslední dvě byly státem neuznané.
Z vědomého navazování všech českých protestantů na českou reformaci rostou snahy po jejich sjednocení na husitském a bratrském základu. Tyto snahy zesílily zejména po Husově výročí v roce 1915 a vyvrcholily v období vzniku samostatné Československé republiky. Nelze ale nevidět, že tyto snahy byly neseny z velké části vzdutou vlnou nacionální či vlasteneckou, spíše než důvody vycházejícími z vlastní křesťanské zvěsti. Při dřívějším těsném spojení vládnoucí římsko-katolické církve a habsburské monarchie se tomu ani nelze divit. Lze snad říci, že vyvrcholením vlastenecko-reformačních důrazů byla výzva, která zazněla k českému národu z generálního sněmu českých evangelíků v roce 1919: „Češi jsou potomky církví husitských a dědici české reformace…Česká víra není římská víra, nýbrž husitská, českobratrská. A proto, kdo miluje památku otců, kdo vidí zkázu národa způsobenou Římem a rozumí, jak zhoubný vliv má on dodnes, kdo se cítí býti potomkem Husitů…připoj se k církvi husitské a tak se vrať k víře svých otců.“2)
V této souvislosti nelze nezmínit již dříve T.G.Masarykem vytvořenou konstrukci smyslu českých dějin, která vycházela z přímé návaznosti novodobého českého národa na českou reformaci. Prohlásil-li v roce 1910 profesor Masaryk „My v české reformaci vidíme hlubší projev české duše a národního našeho charakteru“ 3) a „naše úsilí politické je pokračováním reformace; americká ústava, přejatá Evropou, přímo vyrostla z reformace a úsilí o svobodu náboženskou…Jakmile domůžeme se politické svobody, bude prvým naším krokem rozluka církve od státu; náboženství musí býti jako Husovi věcí svědomí a ne politiky“, 4) pak to dobře ladilo s vlasteneckým citem českých protestantů a dokonce i s některými baptistickými důrazy. Je třeba připomenout, že baptisté navázali kontakt s T.G.Masarykem již v době, kdy byl poslancem Říšské rady. Byla-li činnost státem uznaných evangelických církví v Rakousku-Uhersku i po vydání Protestantského patentu různě tlumena, pak činnost církví státem neuznaných byla státní mocí usilovně potlačována. Masaryk se tehdy stal významným zastáncem pronásledovaného pražského baptistického kazatele Jindřicha Novotného.5) Nepřekvapuje tedy, že jeho zvolení do čela nového československého státu, baptisty nadchlo, a že se k předcházejícím sympatiím přihlásili i adresou, zaslanou mu ke zvolení presidentem: “Podepsaná “Bratrská Jednota Chlečického”, representantka československých baptistů, vyslovuje svůj obdiv nad dílem, které jste pro náš národ vykonal, svůj dík za Vaši obětavou činnost pro nás, svoji radost, že jste hlavou našeho státu. S vděčností vzpomínáme na Vaše nezištné zastání nás, utlačované náboženské společnosti ve starém Rakousku a prosíme, abyste nám přízeň svoji i nadále zachoval.”6) . Po vzniku Československé republiky pak i u baptistů našly vlastenecké důrazy vyjádření v pokusu o nový název společenství baptistických sborů - Bratrská jednota Chelčického.
Přes vzdutou vlasteneckou vlnu vyvolávala vrcholící silná snaha po vytvoření jednotné evangelické církve v novém státě ostražitost “malých” církví. U baptistů nadto vyvstávala otázka, zda je poctivější zůstat jen baptisty či integrovat se do nové jednotné církve - ovšem, jak tomu potom bude s baptistickou identitou resp. s baptistickými zásadami, které zastávali? Už v březnu roku 1918 se hlas českých baptistů ozval v církevním tisku. V časopisu “Česká reformace” se pražský kazatel Josef Novotný vyslovuje ke sjednocujícím snahám, klade otázky a navrhuje řešení: “Spojení samo jistě bychom všichni s nadšením uvítali. Arci nesmí to být jen formální spojení, záměna cizích pojmenování za česká, zjednodušení českých poměrů evangelických, a snad víc nic.”7) Dnešního čtenáře možná překvapí, jak snadno se Novotný ve svých návrzích vypořádal s otázkou křtu a Večeře Páně. Otázka křtu má být ponechána volná: “Nová církev však by měla mít zásadu, aby žádný duchovní nebyl nucen k vykonávání křtu, s kterým nesouhlasí, a aby ani rodiče nemusili dávat křtít děti způsobem, s kterým jsou v rozporu.”8) S Večeří Páně je to ještě jednodušší: “Už dnes (před spojením) u našeho stolu Páně vítáme bratry a sestry z jiných evangelických sborů a jsou-li naši členové vítáni jinde – je to už kus spojení.” 9) Být rovnocenným partnerem v sjednocovaných snahách ovšem pro Novotného znamená řešení dalších důležitých otázek: nová česká církev musí být svobodná tj. každé její části musí být ponechána možnost neslevovat ze svých důležitých zásad; tato církev by měla spět k rozluce od státu; neměla by lpět na presbyterním zřízení, ale církevní zřízení “nechť je demokratické a svobodné, jak jen možno”; je nutno vyřešit členství v církvi – zřejmě zavést “širší” členství, ve kterém by byly i děti a “užší” pro věřící, kteří se samostatně a svobodně pro členství rozhodli a dále je třeba uvést důsledně do praxe reformační zdůraznění všeobecného kněžství věřících namísto dělení na duchovní a laiky a vyzdvihování autority duchovních v náboženské oblasti.10)
Hektická doba nebyla nakloněna zdlouhavému řešení podobných problémů ve vzájemné diskusi a hledání náročných řešení. V prosinci 1918 se sjednotily dvě největší evangelické církve reformovaná a augsburského vyznání a vytvořily novou Evangelickou církev bratrkou resp.Českobratrskou církev evangelickou.11) Malé církve, k nimž v té době přibyli metodisté, zůstaly stranou. Baptisté nově vzniklé, spojené církvi projevili “vřelé přání zdaru” a naději, že “nadejde mír mezi konfesemi, mír, jenž nevylučuje zdravou závodivost mezi nimi.”12) Určité zklamání ovšem zůstalo. Josef Novotný to vyjádřil v zamyšlení “Poměry mezi anglickými denominacemi”, kde dává českým protestantům za vzor církevní poměry v Británii: “Snahy po sjednocení jsou zde úspěšné, protože Angličané to dovedou… Jeden uznal druhého. Nenastaly poměry, které jsou u nás dodnes: jeden je důstojný pan farář, druhý je jen kazatel, jeden smí mít talár, druhý nesmí…zde jsou všichni Rev., všichni ”ministři”, kdo chce, má talár, kdo ne, nemá a nic se nevyčítá a nedá se znát nějaká méněcennost nebo zase povýšenost… Žádné církvi neupíráno právo existenční.” 13)
Myslím, že z tehdejších Novotného postojů, vyjadřovaných při sjednocovacích snahách, je i dnes třeba zdůraznit velice důležitou myšlenku – baptistické principy nejsou české reformaci cizí. Česká reformace nebyla jednolitým hnutím a v některých jejích proudech lze předobraz těchto principů zřetelně rozpoznat. Proto se Novotný neváhá ohradit proti označní, že baptisté jsou do české společnosti “importovaní” a napsat: „Byli jsme tu, když česká reformace byla v květu, nuže jsme tu ještě dnes, kdy se má česká reformace, násilně přerušená, dočkat žní“14) nebo: “Všecky směry protestantské dneška v našem národě mají své předchůdce a zástupce v české reformaci – vše co tu dnes je, už zde bylo.” 15) Je smutné, že čeští baptisté v minulých desetiletích tento zdroj své identity naprosto opomíjeli. Je třeba, aby se k němu vrátili. Aby doma deklarovali, že mají v české reformaci stejné kořeny, jako kterákoliv jiná česká reformační církev a v zahraničí, že baptistické principy zformulované v Anglii na počátku 17.století měly svůj zřetelný předobraz již v zápasech české reformace, dokonce možná i větší než v návaznosti na reformační hnutí křtěnců.
Emancipační snahy českých protestantů ve druhé polovině 19.století byly provázeny i snahami po vlastních vzdělávacích ústavech. Pomineme-li otázku evangelických církevních škol, byla změřena pozornost na vzdělávání učitelů a duchovních. Ovšem ve státem uznaných církvích muselo vzdělání určitých pracovníků odpovídat státním požadavkům. Zatímco pro vzdělávání učitelů se podařilo v roce 1871 vytvořit v Čáslavi učitelský seminář,16) pro české protestantské bohoslovce (státem uznaných církví) platila povinnost studovat na teologické fakultě ve Vídni. Ačkoliv ihned po vydání Protestantského patentu se ozývaly hlasy volající po české teologické škole,17) nebyla tato věc až do pádu Rakouska-Uherska vyřešena. Co si mysleli čeští bohoslovci o vídeňské teologické fakultě? Jeden z nich to vyjádřil slovy: „Tohle není místo pro nás. Oni nám zde nepřejí, ne pro nějaké naše nezpůsoby, nýbrž jedině proto, že jsme Češi. Nic jim na tom nezáleží, aby z nás byli jací učenci a mistři.“18) Je ovšem pravda, že k dosažení ukončeného teologického vzdělání stačilo ve Vídni studovat jen jeden semestr a zbytek studia bylo možno trávit na jiných univerzitách.19) Toho studenti využívali. Čteme-li v životopisech evangelických farářů z té doby o jejich studijních pobytech na univerzitách v Německu, Švýcarsku, Anglii a Skotsku, musíme obdivovat nejen jejich jazykovou vybavenost ale i šíři jejich vzdělání a světový rozhled. 20)
Se vzděláním kazatelů ve státem neuznaných církvích to bylo ještě komplikovanější. Státem neuznané církve si sice nemusely dělat starosti s požadavky státu na kvalifikaci svých duchovních, samy však při povolávání kazatelů nehleděly v první řadě na vzdělání, ale na duchovní zralost. Kazateli se stávali lidé po prožitém obrácení, kteří se již osvědčili ve sborové práci a to samozřejmě znamenalo, že jejich sociální a rodinné poměry jim už neumožňovaly dlouholeté studium. Ovšem i tyto církve se snažily zajistit formální vzdělání svých kazatelů dostupnými způsoby. Využívaly k tomu zejména zahraniční biblické školy a semináře a tak i kazatelé „malých“ církví nezřídka získavali vzdělání na německých, švýcarských, anglických či skotských seminářích a školách (Hamburk, Neukirchen, St.Chrischona, Edinburgh atd.). 21) Něco ze zkušeností z těchto škol se později ozve v názorech kazatele Josefa Novotného na novou českou teologickou fakultu a sehrají svou roli i při založení Semináře československých baptistů.
Brzy po vzniku samostatné Československé republiky, již 8.dubna 1919 přijalo Národní shromáždění zákon, kterým byla zřízena Husova československá evangelická fakulta bohoslovecká v Praze. Není divu, že i k této skutečnosti zaujal agilní baptistický kazatel Josef Novotný stanovisko. 13.června 1919 posílá z Edinburghu dopis do Kostnických jisker, v němž vyjadřuje svá očekávání, ovšem s dovětkem, že doufá, že ostatní čeští baptisté s ním úplně souhlasí.22) Jaké byly jeho představy? Fakulta má být „československá, husitská a českobratrská a přec na výši doby.“ Má být vědeckým ústavem prvé třídy a má studenty naučit poctivě vědecky pracovat. Nemá se však nechat svazovat dosavadními akademickými zvyklostmi, ale má se orientovat výrazně angloamericky, zejména v praktické teologii. Novotný navrhuje, aby po anglickém vzoru o přijetí ke studiu nerozhodovaly jen intelektuální schopnosti zájemců o studium, ale i doporučení církví: “Nejsem proti hlubokému vzdělání, ale jsem proti přeceňování a stavění vzdělání hlavy na prvé místo. Tam má stát srdce, skutečná, opravdová náboženská hloubka.“23) Fakulta by měla poskytovat nejen univerzitní teologické vzdělání, ale měla by pořádat extenze k vzdělávání „kazatelů-laiků“, učitelů nedělních škol, evangelistů atd.
Je třeba přiznat, že pro Husovu fakultu, jako standardní vysokou školu, byly některé představy nerealizovatelné. Čeští baptisté se rozhodli vybudovat vlastní vzdělávací ústav, podle svých představ. Na podzim roku 1921 byl za pomoci zahraničních baptistů založen soukromý Seminář československých baptistů, který měl vzdělávat a vychovávat pracovníky sborů.24) Měl doplnit i to, co veřejná vysoká škola nebyla schopna nabídnout, včetně předání baptistického dědictví a větší orientace na britské baptisty. Ve sborníku k 10.výročí Semináře můžeme číst: „Kaz. Jindřich Novotný… vchází ve styk i s baptisty skotskými… Kaz.Jos.Novotný navázal užší styky s baptisty anglosaskými. Tato linie zůstala zachována i po válce. Anglosaští baptisté zapůsobili mohutně duchovně i pomocí, které ČSR, válkou vyčerpaná, potřebovala. Z této pomoci vznikl i seminář čs. baptistů… Proč máme Seminář? Proto, abychom vyzbrojili charakterní, opravdové a duchovní, Bohem povolané lidi k službě Evangelia… proto, že vychováváme svůj bohoslovecký dorost v liniích baptistických a na domácí půdě.“25) Co bylo ve vtahu mezi Husovou fakultou a Seminářem po jeho vzniku obdivuhodné, byl vzájemný respekt a spolupráce. Studenti Semináře byli na Husově fakultě zapsáni jako mimořádní posluchači a některé předměty tam povinně studovali.26)
Seminář československých baptistů sehrál v dalších letech v životě Bratrské jednoty baptistů důležitou úlohu a neméně důležitou úlohu sehrál i pro české baptisty v zahraničí. Tato oblast by stála za samostatné zpracování.
------------------------------------------------------------
Poznámky:
1) Pabian Petr: Protestantská verze české národní identity ve druhé polovině 19. století; Acta Facultatis Philosophicae Universitatis Ostraviensis: Historica. 2004, díl 11, str. 137-148.
2) Poselství generálního sněmu českých evangelíků českému národu; Kostnické jiskry, ročník I, číslo 1, Praha 1919, str.1.
3) Masaryk T.G.: Jan Hus, Praha 1925, str. 152.
4) Tamtéž, str.158.
5) Josef Novotný: Masaryk a českoslovenští baptisté; Českoslovenští evangelíci T.G.Masarykovi, Praha 1930, str.168-169.
6) Tamtéž.
7) Novotný Josef: Ke spojení českých evagelíků; Česká reformace, ročník II, číslo 6, Praha 1918, bez paginace.
8) Tamtéž.
9) Tamtéž.
10) Tamtéž.
11) Říčan Rudolf: Jak došlo k sjednocení českých církví augsburského vyznání a helvetského vyznání roku 1918; Církev v proměnách času, Praha 1969, str.9-15.
12) Generální sněm českých evangelických církví; Kostnické jiskry, ročník I, číslo 2, Praha 1919, str.59.
13) Novotný Josef: Poměry mezi anglickými denominacemi; Kostnické jiskry, ročník I, číslo 26, Praha 1919, str.102-103.
14) Novotný Josef: Ke spojení českých evagelíků; Česká reformace, ročník II, číslo 6, Praha 1918, bez paginace.
15) Novotný Josef: Poměry mezi anglickými denominacemi; Kostnické jiskry, ročník I, číslo 26, Praha 1919, str.103.
16) Bednář František: Památník českobratrské církve evangelické; Praha 1924, str.81-84.
17) Procházka: Bohoslovecké učení v Praze; Hlasy ze Siona, ročník II, číslo 21, Praha 1862, str. 184-185.
18) Karafiát Jan: Paměti spisovatele Broučků, sv. pátý: Doba práce, Praha 1928, str.286.
19) Karafiát Jan: Paměti spisovatele Broučků, část druhá a třetí, Praha 1921, str.331.
20) Viz např. životopisy v Toul Jan: Jubilejní kniha českobratrské evangelické rodiny, České Budějovice 1931.
21) Pospíšil Vlastimil,Smílek Jaroslav,Vychopeň Jan: Kazatelé bratrské jednoty baptistů, Praha 2005; Sto let ve službě evangelia 1880-1980, jubilejní sborník Církve bratrské, Praha 1981.
22) Novotný Josef: Naše fakulta; Kostnické jiskry, ročník I, číslo 29, Praha 1919, str.114.
23) Tamtéž.
24) Piroch Jan P.: Spomienka; Z naší brázdy, sborník Semináře čs.baptistů k prvnímu desítiletí 1921-1931, Praha 1931, str.7.
25) Procházka Jindřich: Deset let Semináře čs.baptistů; Z naší brázdy, sborník Semináře čs.baptistů k prvnímu desítiletí 1921-1931, Praha 1931, str.76-77.
26) Tamtéž, str 76. Z Husovy čsl.evag.fakulty; Kostnické jiskry, ročník III, číslo 46, Praha 1921, str.275.
BRATŘÍM NABLÍZKU
Kašpar Schwenckfeld (1489-1561), slezský šlechtic, který nabyl značného vzdělání čtenářským studiem německých mystiků, spisů Erasmových a jiných humanistů, byl záhy získán Lutherem a soustředil se na průzkum bible. Od roku 1521 jako stoupenec reformace vzal na sebe úkol laického kazatele evangelia.
Jeho první rozhovory s Lutherem se roku 1525 týkaly večeře Páně, a to jak ve směru dogmatickém, tak kázeňském. Přítomnost Páně ve Večeři byla mu čistě duchovní a Lutherovo chápání měl za příliš vázané na literu Písma. Účast na svátosti eucharistické může prokázat jen poslušný křesťanský život. Proto žádal Schwenckfeld, aby večeře Páně byla provázena kázní a případným vylučováním. V roce 1526 se Schwenckfeld od Luthera nadobro odloučil, protože byl přesvědčen, že ho tentokráte Bůh navštívil a tím osvobodil od lidských autorit.
Roku 1529 odešel Schwenckfeld ze Slezska do svobodnějšího prostředí štrasburského.Ale jeho učení o večeři Páně nedošlo tu souhlasu Bucerova a tak opustil město roku 1533 a zahájil své dlouhé putování, ne němž už neužil vnějšího klidu až do své smrti v Ulmu 1561. Působil jako spisovatel a propagandista. Nezaložil a nechtěl založit církev, ale na mnoha místech sdružil ve volná bratrstva lidi, kteří s jeho učením souhlasili. Podobně jako Franck zdůrazňoval Schwenckfeld svobodu darované víry: „Slovo Boží je svobodné, není vázáno věcmi viditelnými ani vnější službou, není vázáno ani místem ani časem. Je z okruhu věcí neviditelných.“ Víra je Boží dar a předchází sluchovému vjemu. Proti Pavlovu výroku z Řím. 10, 17, že víra je ze slyšení, připomíná Schwenckfeld výrok Ježíšův z Janova evangelia 6, 44: Nikdo nemůže přijíti ke mně, leč ho Otec přitrhne. Proto Schwenckfeld soudí, že všeliké kazatelské působení je vlastně zbytečné, není-li srdce hnuto touhou po dobrém, a zůstávají-li hluché uši vnitřního člověka.
S tím souvisí i to, že Schwenckfeld příliš nezdůrazňuje událost zjevení v čase. Své pojetí hájil ještě na sklonku života proti námitkám Flacia Illyrica. Tvrdil, že v přesném smyslu slova není Písmo svaté slovem Božím, nýbrž toliko jeho ohlasem, v němž se ozývá promluvení Boží, které se stalo k praotcům, prorokům a apoštolům. Kazatelé, kteří ve svých kázáních hromadí výroky Písma, své posluchače toliko klamou, vydávají-li je za samo Boží slovo. Je třeba si uvědomit propast a rozdíl mezi skutečným Božím slovem a jeho lidským vyjádřením v Písmu svatém. Proto při vykládání má rozhodovat Duch a nikoli litera. To nepochopil Luther, jak se ukázalo zejména ve sporech o pojetí večeře Páně. „Postavil své učení na písku,“ napsal Schwenckfeld roku 1528, „zaměnil živé a věčné Slovo za vnější a porušitelnou literu. Vyvedl nás sice z Egypta a provedl nás mořem Rudým až na poušť, ale tam nás zanechal, třebaže se pokusil nás přesvědčit, že jsme již pronikli do zaslíbené země“.
Nebezpečí, že litera zabije, hrozí zejména při výkladu Starého Zákona. Na rozhovorech v Tubinkách vytýkal Schwenckfeld roku 1535 ostře svým odpůrcům, v tom i Bucerovi, že směšují Mojžíše a Krista, Zákon a evangelium, Starý a Nový Zákon. Zejména odmítal dovolávání se Starého Zákona na oporu a zdůvodnění násilných zákroků světské moci ve prospěch luterské církve. V Novém Zákoně, ukazoval, působí Duch svatý z vnitřku na venek, kdežto Zákon chce z vnějšku působit dovnitř. To ovšem znamená, že starozákonní předpisy nemohou křesťané ve své praxi potřebovat.
Ve své úvaze o svobodě víry dovozoval Schwenckfeld, že ani Kristus nechtěl svým učedníkům svěřit úplnou a konečnou naukovou soustavu. Nejenže nepochopili všeckno naráz, ale ani sám Ježíš jim nechtěl všecko zjevit za svého pozemského života. Nezavázal svědomí učedníků ke svým ke svým jednou promluveným slovům, nýbrž je odkazoval k působení Ducha svatého, který jim dá, co by měli mluviti (Jan 16, 14). Tento Duch svatý vane, kam chce, nemůže býti spoután žádnou naukovou soustavou ani věroučnými články; proto křesťan ovládaný Duchem Božím, se nemůže smířit s mravním nátlakem a věroučným diktátem. Víra je dar Ducha svatého, svobodný dar Boží. Nemůže ji darovat nikdo z lidí, tedy ani žádné kázání nebo spis. Pro Schwenckfelda je nejhlavnější vnitřní působení Ducha svatého. Vedle tohoto působení každá vnější působnost bledne.
Stoupenci reformace se shodovali v názoru, že pravá křesťanská církev je všude tam, kde je Boží slovo čistě zvěstováno a svátosti řádně vysluhovány. Proti tomuto výměru Schwenckfeld protestoval: Tak by yblo možno počítat do církve ovce i kozly, dobré i zlé. Ale církev nemůže vzniknout, soudí Schwenckfeld, bez dokonalého vnitřního obrácení a znovuzrození člověka působením Ducha svatého. Tato církev obrácených je ovšem neviditelná. Definici církve, kterou Schwenckfeld podává, jako by vypsal ze spisů Českých bratří: „Křesťanská obecná církev se rozprostírá na vše strany a zahrnuje všecky svaté a věrné od počátku až do skonání světa. Není omezena časem, není omezena vnější křesťanskou obcí, není obsažena v jednom Božím lidu, nýbrž existuje všude, kde je pravé poznání Boha a Krista, víra v Božího Syna a známost podle Ducha svatého.“
K bratrskému pojetí se Schwenckfeld přiblížil nejenom tímto důrazem na ekumenický charakter podstatných složek církve. Blízký mu byl i tím, že zamítal státní církve každého typu, ať římského, ať luterského, stejně jako pokusy některých novokřtěnců nahradit politickou státní správu pořádky domněle křesťanskými.
Roku 1533 napsal Leo Judovi, nástupci Zwingliho v Curychu: „Mám za jisté, že světská moc, byťsi křesťanská, nemá práva vměšovat se do záležitostí křesťanské víry, ustanovovat pravidla a zákazy v Kristově království, soudit Písma, přinucovat kohokoli k víře a vykonávat v církvi jakoukoli vládu. To vše se protiví pravé funkci časné moci, kterou Bůh ustanovil, aby bděla nad veřejným pokojem, aby hájila život a statky občanů a veřejný pořádek. Není přípustno směšovat obě ta království, království světa a království Kristovo, když je přece Kristus sám rozlišil, řka: Dávejte což je císařovo císaři a což je Božího Bohu.“ V témže dopise si Schwenckfeld posteskl nad tím, že Martin Luther tyto zásady opustil, ačkoli je zprvu hájil. Sotvaže Karel V. prosadil v říši svůj Interim, psal Schwenckfeld 1549 do Štrasburku: „Stát
může býti oficiálně křesťanský; odtud však neplyne, že má moc nad církví, ani to, že opravdu křesťanský je. Slova křesťanský stát jsou nedávného vzniku a nenašel jsem jich u apoštola Pavla“.
Schwenckfeldovi se zdálo, že sama křesťanská svoboda je reformovaným táborem zrazována. Roku 1535 vytýkal přátelům Bufetovým, že „rdousí křesťanskou svobodu pod záminkou získávání papeženců, znovu uvalují na svědomí břemena proti vůli Písma, a navzdory apoštolskému příkladu, připisují světské moci výsadní práva Ducha svatého.“
SLUŽEBNÍK S KLADIVEM
Novokřtěnectví představuje v době reformační tendenci, která se nezrodila teprve v 16.století. Provázela dějiny křesťanství od počátku. Vždycky se v dějinách církve vyskytovaly skupiny věřících, které nesouhlasily s přeměnou církve v ústav, v hotové zařízení, pomáhající dokonce ještě provozu státní správy. Proto se oddělovaly vedeny touhou žít nadějí evangelia.
V době mladé církve to byli montanovci, novatovci a donatovci. Ve středověku valdenští, beghardi, lollardi, miličovci, husité. I reformace začínala z podobných motivů, ale velice brzo nabyla jako dějinný útvar podoby státní instituční církve. Význam novokřtěnectví je v tom, že nepřestalo representovat odpor k instituční církvi, motivovaný nikoli individuálním stanoviskem, nýbrž pospolitým prožitkem křesťanské pravdy. Novokřtěnectví mělo mnoho podob a směrů od nejpokojnějších k nejrevolučnějším.
Mezi dějepisci došlo k živým sporům v otázce po původu novokřtěnců. Troeltsch se domníval, že jsou původu švýcarského, curyšského. Karl Holl soudil na původ německý; Müntzer a Carlstadt mu byli jeho představiteli. Walter Koehler obě stanoviska smířil. První novokřtěnecká obec, která zavedla skutečné křtění dospělých, se objevila v Curychu roku 1525. Zdá se však, že myšlenka oddělit se od oficiální církve křtem dospělých se objevila už okolo roku 1522 v radikálních kruzích wittenberských.
Počátky novokřtěnství souvisí takto s podivuhodnou postavou Tomáše Müntzera. Narodil se asi roku 1485 ve Stolbergu v saském Durynsku. Studoval v Lipsku, stal se knězem, přilnul k poselství Lutherovu, jehož údernost na lipské disputaci z roku 1519, kde se otevřeně přiznal k Husovi, jej překvapila. Luther mu opatřil místo ve Cvikavě v Sasku. Tu vstoupil Müntzer ve styk se skupinou probuzenců, kteří vyposlechli z evangelijní pravdy, odhalené Lutherem, důsledky krajně převratné a jednoznačně protihierarchické. Roku 1521 musel Müntzer Cvikavu opustit, protože se setkal s tvrdým odporem městské rady. Upevnil své přesvědčení cestami a stykem s utlačovaným lidem. Tak dospěl i do Prahy a kázal tu. V březnu 1523 byl v Allstedtu. Mezitím jeho stoupenci nabyli vlivu i ve Wittenberce, kolébce luterské reformace. Jejich opravdovost působila nakažlivě; Lutherovi spolupracovníci Carlstadt a
Melanchton byli skoro získáni poselstvím o brzkém příchodu království Kristova, nového společenského pořádku, v němž vše bude patřit všem a kde zlým bude znemožněno škodlivě působit. Ale radikálové brzy zapochybovali i o Lutherově pojetí křtu u dětí. Na této otázce se církev ve Wittenberku rozrůznila. Aby čelil nebezpečné situaci, opustil Luther své ústraní na hradě Wartburce (březen 1522). Svým vlivem zjednal v městě klid, ale cvikavští proroci museli hledat jinde sluch pro svá kázání.
Roztržka mezi Müntzerem a Lutherem byla už trvalá. Jako kazatel a bohoslovec vytýká Müntzer Lutherovi jeho konservativnost, přejemnělost, zženštilost. Lutherův důraz na ospravedlnění z víry je Müntzerovi kázáním o Kristu sladkém jako med, kdežto daleko více záleží na tom, aby svět slyšel o hořkosti a strázni kříže. Müntzer vyzdvihuje smělou odvážnost víry, která člověka posiluje a podněcuje vykonat nemožné a mít naději i protinaději. Takovou víru dává člověku Duch svatý. Ujišťuje člověka o tom, že si ho Bůh vyvolil, že jeho jméno je zapsáno v nebesích. Tato jistota je nabízena všem, i nevzdělancům.
Vždyť Písmo nemá tak naprostý význam, jaký mu přisuzuje Luther. Kdyby tomu tak bylo, mohli by prostí, nevzdělaní křesťané snadno znovu upadnout do otroctví mistrů a vykladačů bible. Duch svatý je nad Písmo a nad Písmem rozhoduje. Působí přímo na duši člověka nástrojem vidění a zjevení. Tato vidění a zjevení jsou znaky blížícího se konce časů. Čas žně se přiblížil. Je nutno, aby se vyvolení Boží shromáždili, oddělili od světa i od domnělé církve a ustavili se ve viditelné a činné společenství. Křest vyvoleného pečetí jeho vtělení do nové obce posledních dní. Nemůže tedy býti udělen novorozeňatům, nýbrž toliko těm, které Duch svatý osvítil a posvětil. To jsou zásady nového hnutí. Zamítá církev jakožto instituci, ustavuje nové společenství, jehož údové mají vědomí vyvolenosti a oddělenosti uprostřed světa zlého a převráceného.
Jaký postoj zaujmout ke světu? Před novokřtěnci se tu otvíraly dvě cesty. Buď postoj trpný a pokojný, nebo aktivní, revoluční nepřátelství. Müntzer se rozhodl pro cestu druhou. Břímě bezbožných stalo se mu nesnesitelným. Revoluce je nevyhnutelná. Kázáním zve, ano žene lid do vzpoury proti knížatům a vrchnostem netoliko proto, že ví o jeho bědném postavení hospodářském, ale zejména proto, že vnější podmínky, v nichž tento lid musí z donucení žít, mu tarasí cestu k evangeliu. Chudina je tak vykořisťována, tak zchvácena starostí o každodenní chléb, že ji nezbývá času k četbě Písma a k obnově víry modlitbou a rozjímáním. Luther neviděl, že skutečná reformace nemůže být provedena bez revoluce sociální.
Za Müntzerovými slovy šly činy. V Allstedtu stanul v čele strany lidu. Když v červenci 1524 přišli do města bratr saského kurfiřta a jeho syn, Müntzer v jejich přítomnosti proslovil smělé kázání, v němž zdůraznil moc lidu a zároveň zval knížata k tomu, aby pomohla vyhladit zlé.
Aby mohl organizovat povstání spravedlivých proti bezbožným, zakládá Müntzer tajný svaz. Když se o tom dozví saský kurfiřt, Müntzer musí v srpnu uprchnout z Allstedtu.V Mühlhausen uveřejňuje svá „Odhalení falešné víry“ a podepisuje se Tomáš Müntzer s kladivem. Ve spisu se nespokojil stržením škrabošky s falešné víry, zakládající se na mrtvé liteře Písma a snadno se smiřující s bohatstvím a pohodlím měšťanů. Zamítl rozhodně a pro vždycky všecky vrchnosti. Lidu, vyhoštěncům tohoto světa a řádu, svěřoval nyní úkol vyhladit Boží nepřátele a přivést k vítězství pravou víru.
Tyto výzvy došly ohlasu. Lid vzal útokem kláštery a kostely, rozbíjel sochy, na smetiště naházel relikvie. Mnohde přestávali platit daně. Vzrušení dostoupilo vrcholu v únoru 1525 a dalo signál k převratným akcím v celém téměř Německu. Městská rada v Mühlhausen byla sesazena. Do nové rady zvolil lid své zástupce. Müntzer nepřestával kázat a organizovat. Sám si říkal „služebník Boží proti bezbožníkům“. V předvečer rozhodující bitvy u Frankenhausen, kde došlo ke srážce mezi knížecím vojskem a selskými sbory, podepisoval Müntzer své výzvy a hrozby, adresované Alfredovi a Arnoštovi z Mansfeldu, jako „Tomáš Müntzer s mečem Gedeonovým“.
Bitvu prohrál 15. května 1525. Knížecí vojsko se potom pustilo do strašných jatek. Müntzera, který se ukryl do kteréhosi domu, brzy našli. Po dvanácti dnech byl sťat. V hnutí Müntzerově se nám novokřtěnecký program představuje ve formě útočné, nesmiřitelně bojovné. Údernost Müntzerovy myšlenky i tragika jeho pádu, stejně jako hrůzy pozdějšího dramatu münsterského nahnaly vrchnostem i církvím strach: světem obchází strašidlo, strašidlo anabaptismu.
DRUHÁ TVÁŘ NOVOKŘTĚNCŮ
Kázání Müntzerovo vytvořilo spíše revoluční svaz než ustálené sbory. Ty se objevují ve Švýcarsku v prostředí zcela odlišném. V roce 1523 se curyšský reformátor Zwingli poprvé střetl s levicovými proudy. Stoupenci Konráda Grebela odmítli nadvládu státu nad církví a chtěli církev zcela nezávislou. Tyto požadavky zesílily, když o roku 1524 Vilém Reublin kázal proti křtu dětí. K tomuto hnutí se přidal vlivný a hybný farář z Waldshutu Baltazar Hubmaier. Zwingli s těmito nespokojenci uspořádal veřejné hádání o křtu v polovině ledna 1525 v Curychu, které vyznělo proti novotářům. Městská rada dokonce pohrozila vypověděním rodičům, kteří by nedali dítky pokřtít do týdne.
Protestem proti tomuto nařízení odhodlal se Grebel uskutečnit první křest dospělého. Mnozí v tom viděli pokyn k následování a novokřtěnectví se začalo šířit s podivuhodnou rychlostí ve švýcarských kantonech. Příštího roku sáhl Zwingli proti novokřtěncům k násilí. 7. března byla příslušnost k novokřtěnectví prohlášena zločinem, trestaným smrtí. Roku 1527 byl jeden z novokřtěneckých předáků utopen.
Švýcarští novokřtěnci chtěli být církví svatých, bratří a sester, ale na rozdíl od Müntzera nepomýšleli na to, aby vyhladili bezbožné s povrchu zemského. Většinou zavrhovali právo meče. Dopis, který Konrád Grebel poslal 5. září 1524 Müntzerovi, odmítá bojovný postoj zcela jednoznačně: „Mečem nemáme hájit ani evangelium ani ty, kteří v něj uvěřili. Věrní křesťané jsou jako ovce uprostřed vlků, jako ovce vedené k zabití. Mají býti křtěni ke strázni, k pronásledování, k utrpení a smrti a vyzkoušeni ohněm. Neužívají světského meče, neutíkají se k nástroji války a nemohou se dopustit vraždy.“
Od počátku tedy má novokřtěnectví dvě tváře. V Müntzerovi a v jeho zástupech se může jevit jako apokalyptická příšera, důsledná a krajně nesnášenlivá. V Curychu je to naopak hnutí pokojné, sdružení lidí, kteří jsou připraveni od světa rány raději přijímat než je rozdávat.
Vůdcové novokřtěnců unikali před pronásledováním ve Švýcarsku do některých větších měst západního a jižního Německa. Jejich myšlenky docházely ohlasu ve vrstvách lidových, řemeslnických i obchodnických. Štrasburk vzrostl rychle ve významné středisko hnutí. Přijal do svých zdí Carlstadta, Schwengfelda, Francka, ale také údernějšího Reublina, Hätzera, Dencka. Jeden z předních představitelů duchovního života ve městě, reformátor Jan Capito, se všemi těmito levicovými proudy odpovědně počítal. Také reformátorka Kateřina Zellová se pronásledovaných novokřtěnců ujímala. Zato Martin Bucer s novokřtěneckým výkladem evangelia nesouhlasil. Jiným střediskem novokřtěnců se stal Augsburk, kde se konala v letech 1526 a 1527 dvě významná shromáždění. Odtud se hnutí šířilo do jižního Německa a některými svými skupinami se převalilo i do Rakous a na Moravu. Moravští novokřtěnci našli znamenitého organisátora v Baltazaru Hubmaierovi. Došel druhého křtu z rukou Reublinových roku 1525 ještě jako kazatel ve Waldshutu. Když odtud musel prchnout, našel útočiště v moravském Mikulově, odkud účinně působil svou spisovatelskou činností. Ale vídeňským úřadům se podařilo zmocniti se ho roku 1527. Byl potom 10. března 1528 upálen ve Vídni. V jeho díle pokračoval Jakob Hutter, tyrolského původu, jenž také zahynul na hranici roku 1536.
Jestliže v Curychu Zwingli pronásledoval novokřtěnce sotva se objevili, stíhaly je zase v Německu jak vrchnosti luterské tak katolické. Původní rozpaky Lutherovy a Brenzovy rozptýlil nakonec Melanchton, Osiander a jiní, kteří trest smrti theologicky zdůvodnili. V roce 1530 Sebastian Franck už odhadoval počet usmrcených novokřtěnců na dva tisíce. Byli mezi těmito oběťmi stoupenci revoluce ve smyslu Müntzerově anebo pokojní vyznavači ve smyslu curyšských novokřtěnců?
Mezi vůdci hnutí v jižním Německu bylo nepochybně dost odhodlání přivodit násilím království Boží na této zemi. Takovému programu sloužil někdejší Müntzerův druh Hans Hut. Zabil se v Augsburku 1527 při pokusu o útěk ze žaláře. Za stejnou vidinou šel Augustin Bader, kterého sťali ve Stuttgartu 1530.
Jiní však neměli tohoto revolučního nadšení. Na závěr velikého sněmování hornoněmeckých novokřtěnců, k němuž došlo roku 1527, sepsal Michal Sattler, původem z Curychu, jakési vyznání víry. V článku sedmém a posledním mluví rozhodně proti moci meče. Kristus na nás chce, abychom se učili od jeho mírnosti a pokory: „Světská vláda jedná podle těla, křesťan jedná podle Ducha. Domovské právo světské moci je v tomto světě, domovské právo křesťanovo v nebesích. Boj a zbraně světské moci jsou tělesné a namířené proti tělu. Zbraně křesťanovy jsou duchovní a namířené proti démonům.“
Mezi revolucionáře nepatří ani Hans Denck, zesnulý roku 1527, jehož Bucer nazýval papežem novokřtěnců. Svým důrazem na vnitřní slovo, jemuž přisuzoval význam větší než Písmu svatému, hleděl odvrátit augsburské i štrasburské své stoupence od apokalyptických nadějí.
Hubmaier sám byl podmaněn Müntzerovým vlivem, přece však zaujal stanovisko odlišné. Když roku 1524 byl donucen uprchnout z Waldshutu, napsal v dočasném svém útulku knihu o upalování kacířů. Je to smělý a vášnivý protest proti tomuto krutému zvyku: „Kacíři jsou ti, kdo se bezbožně protiví Písmu svatému anebo je vykládají jinak než tomu chce Duch svatý. Takové lidi je třeba přesvědčit náboženskými prostředky. Tedy laskavostí. Odmítnou-li podrobit se zbraním evangelia, nechť jsou ponecháni sobě samým. Ale zákon, jenž odsuzuje kacíře do ohně, staví Sion na krvi a Jeruzalém na nepravosti.“ Soudí proto Hubmaier, že největšími kacíři jsou inkvisitoři. Světská moc má trestat zločince, nenáleží jí však soudit kacíře.
Zdá se, že roku 1525 se Hubmaier účastnil selské války. Je pravděpodobně autorem článků, které požadují ve prospěch venkovského lidu práva hospodářská a politická. Za svého pobytu v Mikulově v letech 1526 až 1527 osvědčil budovatelské schopnosti.
Ve svých spisech požaduje přesné vymezení a rozlišení oblasti církevní a státní. Státu upírá právo trestat přečiny duchovního řádu. Ve věcech učení uznával za nejvyšší pravidlo Písmo, ve věcech občanských vrchnost. Neuznával však státu církevního, ať v pojetí římském nebo luterském. Novokřtěnecké obecenství je podle jeho soudu dobrovolným sdružením, jehož vnějším znakem je křest dospělých. O čistotu učení dbá toto sdružení vzájemným bratrským napomínáním a ukáže-li se toho potřeba, vylučováním nehodných. Takové vyloučení však nemá občanských důsledků. Vyhoštěný nesmí býti zbaven svobody nebo zabit. Bratrstvo se spokojuje tím, že s ním přeruší styky. Veřejná správa občanská, stát, má podle Hubmaiera své oprávnění, křesťan je povinen se mu podrobit a dokonce se má účastnit veřejného života. Ale novokřtěnci se dožadují práva organizovat svůj život náboženský mimo dosah státní církve.
PÁD MŰNSTERU
Zdálo se, že v jižním Německu a ve Švýcarech půjde novokřtěnectví pokojnou cestou, ačkoli bylo krutě pronásledováno. Ale v Nizozemí a ve Vestfálsku přiměl mocný nápor apokalyptického vidění některé novokřtěnce k revolučnímu povstání. Začátky tohoto nového pohybu jsou spojeny s působením Melchiora Hofmanna.
V roce 1523 byl tento švábský kožešník podmaněn luterstvím. Jako potulný kazatel se objevuje v Livonsku, ve Švédsku, v Dánsku a naposledy v Holštýnsku, odkud ho v r. 1529 vypudili.Utekl do Štrasburku, kde se stal novokřtěncem. Tam také začal prorokovat, pokládaje se za druhého Eliáše. Podle jeho mínění měl nastat konec světa roku 1533 a Štrasburk se měl stát novým Jerusalemem. Motivy jeho kázání jsou pozoruhodně obdobné těm, které určovaly projevy Milíče z Kroměříže před nějakými 160 lety. Před zatčením unikl z města a kázal ve východním Frisku a v Nizozemí evangelium posledních dní. Jeho stoupenci byli často zváni melchiority a sdružili se v novokřtěnecké obce. V rok domnělého naplnění (1533) se chtěl vrátit do Štrasburku. Byl tu však uvězněn a v žaláři také zemřel roku 1543.
Od Müntzera se Hofmann lišil tím, že nekázal přímo buřičsky. Zvěstoval sice, že Bůh vyhladí bezbožné, ale nežádal od svých stoupenců, aby byli vykonavateli Boží pomsty. A přece rozpoutal, hlavně v Nizozemí, mocné eschatologické nadšení závažných důsledků. Pověstného roku 1533 se jeden z Hofmannových žáků, haarlemský pekař Jan Matthijs, prohlásil za Enocha. Jeho druh Jan Leydenský, někdejší krejčí, byl spolu s ním přesvědčen, že čas trpělivosti vypršel. Svatí, kteří až dosud strádali pod mocí pronásledovatelů, se nyní vzpřímí k úderu proti bezbožným, aby je zcela vyhladili a mohli založit na troskách starého hříšného světa nový Jerusalem. Úděsné to kázání, podobně zápalné jako husitské výzvy z dob poutí na hory, došlo pronikavého ohlasu v Amsterodamu i v celém Nizozemí, nejvýrazněji však ve vestfálském Münsteru..
Město se přiklonilo k reformaci teprve roku 1533 dík působení Bernarda Rothmanna a soukeníka Knipperdollinga. Stykem s nizozemskými melchiority pronikly sem však záhy novokřtěnecké zásady. Dne 5. ledna 1534 pokřtili dva vyslanci Jana Matthijse kazatele Rothmanna a zahájili tak silné novokřtěnecké hnutí. Navíc prohlásili, že novým Jerusalemem není Štrasburk, nýbrž právě Münster. O málo později přibyli Jan Leydenský a po něm sám Jan Matthijs se zástupy novokřtěnců, které útisk vyštval z Nizozemí. 23. února sesadili městskou radu a v čelo novokřtěnecké obce postavili Kipperdollinga. Měšťané, kteří se tomu vzepřeli, museli odejít. Došlo k hromadnému překřtívání a k prohlášení i uskutečnění komunismu spotřebních statků.
Mezitím biskup, podle současného práva pán města, chystal promyšlený protiútok. Dlouho obléhal město, dobře zásobené potravinami a chráněné hradební zdí. Když se Matthijs pokusil počátkem dubna o smělý výpad, byl zabit. Na jeho místo nastoupil Jan Leydenský, prohlášený králem nového Sionu s posláním dobýti všech končin země. V apokalyptickém a rovnostářském nadšení a v nemalém sevření politickém prohlásili münsterští novokřtěnci legitimnost mnohoženství po vzoru starozákonních patriarchů. V říjnu roku 1534 sedmadvacet „apoštolů“ se odvážilo proniknout k nepřátelům a zvěstovat jim vítězný příchod nového sionského krále. Mnozí z nich padli, někteří došli ochotného sluchu mezi vykořisťovanou chudinou.
Teprve však 24. června 1535 se podařilo vojsku biskupovu proniknout do města. Obležení se bránili se zoufalou odvahou. Rothmann padl, Jan Leydenský a Knipperdolling se dostali do zajetí. Po nelidském mučení byli po několika měsících usmrceni. Jejich těla byla v klecích vyvěšena na trvalou výstrahu na kostelní věž.
Tak skončil tento výbuch revolučního novokřtěnectví. Měl zdrcující následky pro další příběhy celého hnutí. Pro případ nešťastných münsterských byli novokřtěnci nejrozmanitějších směrů nazýváni blouznivci, „švermery“, bez pokusu o postižení příčin jejich zoufalého protestu. Nikde jim nebylo přáno klidně žít. Novokřtěnci tvořili v 16. století dvě třetiny všech umučených pro své vyznání.
LID BEZ MEČE
Zmíněný směr novokřtěnců našel významného představitele v Menno Simonsovi. Narodil se 1493 ve Frisku. Roku 1524 se stal knězem a od katolictví se oddělil teprve po deseti letech. Nesouhlasil s krajnostmi, k nimž došlo v Münsteru. Ale strašlivá pronásledování, která postihla novokřtěnce v Nizozemí i jinde, přiměla Simonse, aby se postavil na jejich stranu.
Brzy stanul v čele umírněných novokřtěnců ve Frisku a v severním Nizozemí. Byl až do své smrti velmi činný, většinou však ve skrytosti a v podzemí. Roku 1542 vypsal Karel V. na jeho hlavu odměnu 100 zlatých. Už za jeho života byli jeho přátelé nazváni jeho jménem a později prosluli jako mennonité. Menno sám zemřel nedaleko Hamburku 1559. Církev je podle Simonse, stejně jako již podle prvních novokřtěnců, lidem svatých, znovu zrozených, jasně odlišených od tohoto světa. Znovuzrození je dílem uskutečňovaným v nitru člověka a nelze je proto navodit vnějším obřadem. Křest nemůže býti příčinou nového rodu. Může toliko dotvrdit znovuzrození skrze víru v Boží slovo. Věřit ve znovuzrozující sílu křestního úkonu je Simonsovi rouhání, vyprázdnění Kristovy krve. Křest dětí Písmo nepřikazuje. Církev je shromážděním lidí, které sbratřilo dobrovolné obrácení, jež je zároveň odvrácením od světa. Středověké církvi i luteránům vytýká Menno Simons, že pohrdli biblickým rozlišením ovcí od vlků, Ježíšova podobenství o koukoli, o síti, která zahrnuje dobré i nedobré ryby, o deseti pannách, chtějí toliko naznačit, že se může podařit pokrytcům skrýti se přidružením mezi pravé křesťany. Nechtěl tím však říci, že církev smí vědomě ve svém středu snášet ty, kteří zřejmě přestupují Boží zákon. Toto poznání vedlo Simonse ke krajně přísnému pojetí vylučování z církve: „Církev, která se neodvažuje po apoštolském
způsobu ze svých řad vyobcovat nevěrné, podobá se městu bez hradeb, volnému poli, domu bez dveří a beze stěn. Soudím naopak, že patří k poznávacím znakům zdravé a pravé církve, že s vážností a citlivostí se odvažuje apoštolské exkomunikace s bdělou láskou, hledíc při tom dbát pokynů Písem svatých.“
V mennonitských sborech byla zavedena přísná kázeň, která sahala i do vztahů rodiny.
Zásahu světské moci se bránila důsledně. S pokusy násilného převratu nechce míti Simons nic společného. Znovuzrození křesťané podle jeho pochopení zamítají válku a násilí zásadně, ba nemohou přitakati ani k trestu smrti a útrpnému právu: „Znovuzrození se nehotoví k boji a na válce nemajíúčast. Jsou syny pokoje, zkuli meče své v motyky a oštěpy své v srpy a neučí se válkám. Císařovi dávají co je císařovo a Bohu, co je Boží. Jejich mečem je slovo Ducha.“
Zamítavý postoj mennonitů k válce znamená v reformačním věku zdravou reakci jednak proti césaropapismus katolického typu, jednak proti státní církvi typu protestantského. Menno sám uznával, že „Luther i jiní o těchto věcech zprvu mluvili správně, zapomněli však na tuto zásadu, když se jejich postavení zpevnilo a stalo zajištěným“.
KONCE SVOBODY
Viděli jsme již, že Luther přisoudil knížatům trojí úkol: podporovat kázání evangelia, zabraňovat kázání učení nepravého a kacířského, donucovat poddané, aby se účastnili kázání Božího slova. Když se v roce 1534 upevňovaly reformační řády v městě Augsburku, luterští bohoslovci a právníci vydali několik prací, zdůvodňujících právo vrchnosti reformovat místní církev. Zároveň se však ozvaly některé hlasy proti krvavému pronásledování novokřtěnců. Už 1528 vydal wűrtemberský reformátor Jan Brenz rozpravu, odpovídající záporně na otázku, zda vrchnost smí trestat smrtí křtěnce nebo jiné kacíře. Brenz neupírá pánům právo zasahovat do církevních záležitostí, soudí však, že postup násilný nemůže dosáhnout trvalého účinku. O vzory Starého Zákona se úřední postup sotva může opřít, když přeci starozákonní útrpné právo bylo nahrazeno milostivým Zákonem Novým. Stanovisko toto umírněné se nijak nezamlouvalo Melanchtonovi. „Brenz je příliš mírný,“ psal r. 1530, „nemá dost zkušeností“.
A zkušenosti opravdu po letech změní Brenzův přístup k otázce. Melanchton založil svou theorii na předpokladu, že představitel vrchnosti a státní správy je předním údem církve. Jako takový se nemůže nestarat o záležitosti církve v oblasti, ve které světsky vládne. Tu mu přísluší důležitá péče o náboženství. Brenz sám šel v pozdějších letech ještě dále: Kníže má veřejnou moc rozhodovat a rozsuzovat náboženské učení.
Štrasburský Bucer vidí v reformaci církve základní povinnost krále, jenž se v tom má podobat biblickému Davidovi. Jeho druh Wolfgang Capito (1478 až 1541) dokonce prohlašovat, že kníže je pastýřem, otcem, ba i viditelnou hlavou církve na zemi. Proto si správně počínal, soudí, anglický král Jindřich VIII., když se prohlásil nejvyšším správcem národní církve. Jak nebezpečnou cestu zde reformační myšlení ušlo od dob husitských, kde směle prohlašováno, že jedinou hlavou církve je Kristus sám!
Aby jasně vyznačili dosah světské moci v záležitostech církve, reformátoři se jali zdůrazňovat, proti svému dřívějšímu přesvědčení, že kníže je strážcem obojí desky Zákona, aspoň po vnější stránce. Výraz „strážce obojí desky“, razil nejspíše Melanchton. Proto žádal na vrchnostech, aby odstraňovaly mši, pronásledovaly kacíře a dbaly o hladký chod bohoslužebných shromáždění, kde se biblicky káže.
Tento myšlenkový vývoj uzákonil v říši mír augsburský, podepsaný v září 1555. Zaručoval svobodu vyznání především knížatům. Po vleklém jednání, které se protáhlo na šest měsíců, augsburská mírová dohoda upravila svými 22 články pokojnou koexistenci dvou vyznání v říši německé, římsko-katolického a augsburského. Všecka ostatní vyznání byla z dohody vyloučena. Knížata mají svobodu rozhodnout se pro jedno z uznaných vyznání. Jejich poddaní mají sice tutéž svobodu, rozhodnou-li se však pro vyznání jiné než to, k němuž se hlásí jejich kníže, musí se vystěhovat. Přesně vzato, byli tedy svobodní jen páni, poddaným se dostalo jen málo záviděníhodného práva opustit pro víru zemi a vyprodat se. Komu však vrchnostensky patří země, ten nadále určuje víru poddaných. Zásada „čí země, toho i náboženství“ nečte se sice výslovně v augsburské dohodě, je však obsažena věcně v jejích článcích. K tak obludné karikatuře křesťanské svobody dospěla říše třicet pět let po vydání slavného Lutherova manifestu o svobodě křesťanského člověka!
seriál Amedea Molnára z Kostnických jisker 1957
Napsal J. Bistranin
V názvu nás mohou zaujmout dva výrazy – „bratrská jednota“ a „baptisté“. Oba výrazy mají velký význam a vnitřní hodnotu – pokud ovšem chceme ctít náplň, kterou v sobě nesou a chceme z ní něco vytěžit. Nad slovním spojením „bratrská jednota“ se lze zamýšlet z mnoha hledisek. V této souvislosti zůstaňme u jediného – „bratrská jednota“či „Jednota bratrská“ jako společenství křesťanů vzešlé z české reformace.
Pokud jde o slovo „baptisté“ pak jsem mnohokrát slyšel, že by bylo lepší se ho zbavit, je nečeské, lidé mu nerozumějí, domnívají se, že baptisté jsou sektáři atd. Měli bychom prý najít lepší český název, vyjadřující to, že jsme křesťané, což je dostatečné. To by se dalo pochopit, ale ukazuje se, že ti kdo mají problém se slovem baptisté v názvu, nemají problém odložiti zásady, které byly vždy baptistům vlastní. Jez zajímavé, jak se oba výrazy setkaly v historii, na níž některé české sbory baptistů navazují, či podle mého soudu, by navazovat měly.
Je to trochu podivné, že první sbor českých baptistů vznikl v Polsku. Jak se to událo, že se kdesi ve středním Polsku ve 2. polovině 19. století potkaly dva příběhy – příběh baptistů a příběh dědiců české reformace - potomků českých pobělohorských exulantů, aby pak propojily dědictví baptistů s dědictvím české reformace?
Baptisté
První církve baptistů byly doma v Anglii. Je moderní spojovat baptisty s tzv. křtěnci či novokřtěnci nebo anabaptisty, ale domnívám se, že tato dvě hnutí šla svými vlastními cestami a rozdíly mezi nimi jsou větší a významnější než to, co by je mohlo spojovat. Ovšem i baptisté se zrodili z reformační touhy po opravdovější křesťanské církvi, z touhy po církvi, která by nesla, pokud možno, co největší podobu s církví Nového zákona, s církví apoštolskou. Takových snah bylo v dějinách mnoho a samozřejmě se vzájemně ovlivňovaly. Baptisté jsou přímými dětmi hnutí, které probíhalo v Anglii v 16. a 17. století, hnutí, které se nespokojovalo jenom s některými reformami, jak je provedla etablovaná státní „reformovaná“ církev anglikánská, ale které chtělo jít dál, k radikálnímu následování Pána Ježíše Krista, k radikálnímu návratu k apoštolskému vzoru církve. Takže na samém počátku 17. století se v Anglii pod vlivem myšlenek reformace ustanovují první baptistické sbory, které se hlásí k těmto zásadám:
1) Vzkříšený Pán Ježíš Kristus je jedinou Hlavou církve a jediným Pánem církve. On jediný má veškerou moc a autoritu a všichni ostatní v církvi jsou si rovni, tak jak to Pán Ježíš sám pověděl: „Jeden jest Mistr váš, vy pak všichni jste bratři“. Proto baptisté neuznávali žádnou duchovní hierarchii, žádné dělení na klérus a laiky, žádné dělení na „autority“, které je nutno bezpodmínečně poslouchat na straně jedné a na ty druhé, kteří mají poslouchat, žádné dělení na ty, kdo mají duchovní moc a na ty kdo mají držet ústa a krok. Na rozhodování a řízení církve se podílejí všichni členové církve, jako sobě rovní.
2) Písma svatá Starého a Nového zákona jsou jediným a dostatečným pravidlem pro víru i pro život. Co Pán Bůh chtěl, abychom o něm věděli a čím chtěl abychom se řídili, to nám zjevil ve svém Slovu a to nám stačí.
3) Církev je tvořena věřícími lidmi. Někdy se říká, že baptisté křtí „dospělé“. Není to tak. Baptisté křtí na vyznání víry. Křtí ty,kdo vyznají že věří v Pána Ježíše Krista a chtějí ho následovat. A ti, kteří věří, ti tvoří církev. A protože k víře nelze nikoho donutit, ba ani se nesmí k víře nikoho donucovat, protože víra je vztah mezi Bohem a člověkem, proto se baptisté vždy zasazovali o důslednou svobodu svědomí pro sebe, pro jinak věřící i pro nevěřící.
4) Církev je tam, kde jsou shromážděni věřící kolem Vzkříšeného Pána. Proto baptisté vždy tvrdili, že takové společenství – místní sbor věřících, je církví v plném slova smyslu a nic dalšího není třeba. Je-li nad tím ještě nějaká nadstavba, tak jistě může být užitečná, ale v žádném případě nemůže jít o nějaké nadřízené orgány místních církví. Církve (sbory) jsou samostatné, mají se o sebe postarat a nějaká ta nadstavba, to už není církev, to je něco navíc.
5) Církev je svobodná. Baptisté stáli rozhodně na tom, že je nutná radikální odluka církve od jakékoli veřejné moci. Radikální odluka bez ohledu na to, je-li veřejná (státní) moc církvi nakloněna příznivě či nepříznivě, bez ohledu na to, lze –li od takovéveřejné moci pro církev získávat jakási dobrodiní. Propojování církve a veřejné moci je vždycky nemorální korupce. S tím souvisí i to, že baptisté by měli vždycky razantně stát proti jakémukoliv zneužívání náboženství.
Takže to jsou hlavní zásady na nichž baptisté stáli a měli by stát i dnes. Je nepředstavitelné, že by ti, kdo sami sebe za baptisty označují, neuznávali důrazy, které baptistickou identitu tvoří. A neměli to ti první baptisté vůbec lehké. I oni byli nuceni projít těžkým pronásledováním a právě oni první dostali to označení disidenti, dissentři - odpůrci, nepřizpůsobiví. Nepřizpůsobili se, ale vytrvali, ačkoliv i oni měli jistě řadu důvodů pro to, aby se chovali „pragmaticky“, aby nevyčnívali. Ve dvacátých letech 19.století přichází do styku s anglickými baptisty Němec Johann Gerhard Oncken. Stává se baptistou. Po návratu do Německa se usazuje v Hamburku, zakládá baptistický sbor.A odtud se velmi brzo a neuvěřitelně rychle šíří baptistická misie po kontinentální Evropě – i do Polska. A tam, kromě řady jiných míst, se scházejí baptisté v jakési vesnici jménem Kurowek ve středním Polsku. A právě tady se ten příběh baptistů potkává s jiným příběhem, s příběhem českých pobělohorských exulantů.
Exulanti
I česká reformace již ve svém počátku měla různé směry a důrazy, některé velmi podobné tomu co z Bible později vyčetli i baptisté. Zejména se to týká „táborského“ směru v husitství. Mnohé z myšlenek radikální reformace převzala a rozvíjela Jednota bratrská. Ta sice byla počtem členů nepatrná, ale literární tvorbou a vlivem ve společnosti mimořádně významná. V době pohusitské byly země Koruny české místem jinde nevídané náboženské svobody. To ovšem po bitvě bělohorské skončilo. Od Obnoveného zřízení zemského (1627) nebylo pro lidi jiné křesťanské víry než římsko-katolické v zemi místa. V době pronásledování se setřely bývalé rozdíly jednotlivých evangelických směrů a „bratrství“či povědomí o návaznosti na Jednotu bratrskou se stalo obecným rysem českých evangelíků vůbec.
Návaznost na českou reformaci spočívala především v důrazu na Bibli jako na jediné pravidlo víry i života, v požadavku na jednoduché bohoslužby, v důrazu na účasti všech věřících na správě církve a samozřejmě v důrazu na svobodu svědomí. Ti z tajných evangelíků, kdo z vlastní tajné četby Bible docházeli k názoru, že je třeba věřit jinak, než jak oficiální a samospasitelná církev nutí, žili pod dvojím tlakem. Pod tlakem moci církevní a státní na jedné straně a pod tlakem vlastního svědomí, které je obviňovalo z pokrytectví a zapírání Krista, na straně druhé. A tak, když mohli, utíkali tam, kde mohli věřit svobodně, bez přetvářky. Jedna z velkých exulantských vln proběhla na počátku válek o dědictví rakouské, ve čtyřicátých letech 18. století. Tehdy několik tisíc tajných evangelíků opustilo své domovy v Čechách a odešlo do pruského Slezska,když jim pruský král Fridrich II. přislíbil svobodu svědomí či vyznání. Všichni odešli do ekonomicky nepoměrně horšího než co měli v Čechách. Žili za nepředstavitelných útrap, ale jak jen to bylo možné, zakládají ve Slezsku své osady, příznačně nazývané Husinec, Tábor, Poděbrady a pak i další.
V roce 1802 jejich potomci kupují panství Zelow ve středním Polsku, stěhují se tam a pak osídlují i další osady v okolí Zelowa - Faustynov, Požděnice, Kučov a později jdou ještě dál na východ na Volyň. V šedesátých letech 19.století přicházejí potomci českých exulantů ze Zelowa do styku s německými baptisty v Kurowku. Vždyť ta místa byla od sebe vzdálena jen asi 4km. Zelowští Češi tu dostali nový impuls víry, mnozí prožili znovuzrození a v Zelowě vzniká český baptistický sbor. Vůbec první český baptistický sbor na světě. Ten trvá až do roku 1945. Odtud se pak šíří baptismus mezi potomky českých exulantů dál, do všech těch míst kam se postupně dostali v Polsku, na Volyni, na Ukrajině. O tom, že si byli dědictví české reformace vědomi svědčí třeba i to, že své společenství ve volyňském Zdolbunově nazvali „Českobratrský sbor baptistů“.
Druhá světová válka zpřevracela všechno vzhůru nohama. A situace po ní nebyla jednodušší. Vzedmula se vlna nacionalismu v Polsku umocněná tím, že se vlastně polovina Polska přesunovala z východu na západ. Východ Polska obsadil Sovětský svaz a místo toho dostalo Polsko bývalá německá území na západě. Češi se v Polsku stali nežádoucí, byli vystaveni útokům, nepřátelství a rozhodli se pro reemigraci. Po příchodu do Československa byli směrováni do pohraničí, odkud mělo být transferováno německé obyvatelstvo. „Zdejší“ Češi na ně většinou hleděli povýšeně či „skrz prsty“.
Ono to není nic neobvyklého, když si vzpomeneme, jak se chovali a mnohdy chovají Češi ke krajanům, kteří reemigrovali v nedávné době z Ukrajiny, z Kazachstánu nebo z Rumunska. Mnozí, zejména z mladší generace, to těžko snášeli. Nechtěli se cítit méněcenní. Chtěli být „in“, chtěli co nejrychleji „zapadnout“, splynout s domácími, zbavit se toho, co je odlišovalo. Bohužel, někdy to byla i víra a vztah ke sboru, čeho se zbavovali. Řada jiných však vytrvala, nepřizpůsobili se a sbory, které založili trvají dodnes.
Zaměřil jsem se jen na české baptisty v zahraničí, ač od osmdesátých let 19. století začínají vznikat sbory baptistů i v Čechách a na Moravě. Podíváme-li se na mapu republiky a uvědomíme-li si, kde jsou dnes sbory Bratrské jednoty baptistů, tak bychom si mohli také uvědomit, jaký význam tito čeští baptisté přišlí ze zahraniční pro Bratrskou jednotu baptistů v ČSR měli.
Název Bratrská jednota baptistů tedy vypovídá o mnohém. Měl by být výzvou k dalšímu přemýšlení a k promýšlení naší vlastní situace. Výzvou k přemýšlení co dělat, aby naše svědectví víry bylo věrohodné, ale také co dělat, abychom ve snaze být „in“ neztratili své historické zakotvení. Abychom se ve snaze po plytkém náboženském úspěchu nepřizpůsobovali tomu, co svádí na zcestí.
Napsal J. Bistranin
I. OBDOBÍ DO ROKU 1918.
Baptisté, jako součást hlavního proudu protestantismu, kladou kromě jiného zásadní důraz i na tyto dva principy:
- Shromáždění věřících v místním sboru je církví v plném slova smyslu. Člen místní církve (sboru) je zároveň členem obecné církve Kristovy. Sbory jsou samostatné a nepodléhají pravomoci žádných nadřízených orgánů. Sbory se sdružují v dobrovolné svazy či jednoty, které však nejsou považovány za církve (kongregační zřízení).
- Zásada odluky církve od státu. Církev Kristova nemá právo žádat od státu žádné výsady ani podporu a naopak stát nemá právo jakkoliv zasahovat do církevních záležitostí, podle zásady „svobodná církev ve svobodném státě“.
Tyto dva principy, na nichž baptisté trvají od svého počátku, a které jsou zakotveny ve všech věroučných dokumentech baptistických církví, byly v minulosti těžko vtěsnávány do mezí vymezených právním řádem Rakousko-Uherského mocnářství i pozdější Československé republiky. V poslední čtvrtině 19.století, kdy baptisté zahajují svou činnost v českých zemích a na Slovensku, existuje (po tzv. rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867) rozdílný právní řád v Uhersku a v Předlitavsku, jehož součástí byly české země. První baptistický sbor v Uhersku vznikl v roce 1865 v Budapešti. Ten se stal ústředním sborem pro všechny baptisty v Uhersku, resp. ostatní sbory a misijní stanice byly jeho součástí a tvořily „baptistickou církev“ v Uhersku, na níž se vztahoval zák.článek XLIII z roku 1895. Tímto byli baptisté v Uhersku „zákonem uznanou konfesí pod ochranou a vrchním dozorem státu“. Stát sice sbory nepodporoval, ale byl dán právní rámec pro jejich činnost. V českých zemích byla situace jiná. Po letech tolerance byly protestantským patentem z roku 1861 alespoň formálně zrovnoprávněny s římsko-katolickou církví evangelické církve reformovaná (helvetského vyznání) a luterská (augsburského vyznání). Jiné církve, zejména v té době vznikající tzv. „církve svobodné“, nebyly státem uznanými a baptisté odmítali státní uznání zásadně. Když se před kazatelem Jindřichem Novotným jakýsi představitel státem uznané církve vyjádřil o baptistech s despektem, že jsou rakouským státem neuznanými, dostalo se mu odpovědi, že je Jindřich Novotný na to hrdý a státem uznaní by se měli stydět. Baptisté tvořili volná sdružení, ovšem ve chvíli, kdy si pořídili vlastní modlitebnu, vyvstal problém s jejím vlastnictvím. Aby se vyhnuli spojení se státem a aby si právně zajistili sborový majetek, řešili věc zakládáním spolků při svých sborech podle zákona č.134 z roku 1867 o právu spolčovacím. Problematické bylo, že zákon sám stanovil, že se nevztahuje „ke společenstvům náboženským“ a spolky podléhaly dozoru státních orgánů. Při typickém spojení „trůnu a oltáře“ v Rakousku, byla římsko-katolická církev stále vládnoucí, protestanti byli druhořadí a členové církví státem neuznaných byli vystaveni mnohým represím a diskriminaci. V roce 1879 zasáhla Evangelická aliance ve věci náboženské svobody pro státem neuznané církve u samotného císaře Františka Josefa I. Baptistická shromáždění však dále podléhala četnickému dozoru, byla rozpouštěna, zavírána, bratři byli pokutováni za to, že neuposlechli nařízení o zákazu shromažďování. Při výstupu ze státem uznané církve, museli členové „svobodných církví“ ještě 5 let platit příspěvky do církve, z níž vystoupili. Děti se směly zúčastňovat shromáždění je tehdy, pokud se narodily rodičům už za jejich členství v církvi. Pozvánky do shromáždění musely obsahovat poznámku: „Všichni jsou vítáni, dítky do 14 let vyjímaje“. Pokud se děti nezúčastňovaly vyučování náboženství státem uznanými církvemi, měly problémy ve škole. Docházelo k paradoxním situacím, že dítě mající samé jedničky na obecné škole, nemohlo postoupit do vyšší třídy, protože mu nebyla uznána známka z náboženství – jediným řešením, ovšem drahým, byla v takovém případě soukromá škola. Došlo dokonce i k tomu, že dítě, které rodiče nedali pokřtít jako nemluvně, mělo být později násilím pokřtěno v římsko-katolické církvi za četnické asistence. Kazatel Magnus Knappe byl v Broumově uvězněn a Jindřich Novotný v Praze byl za kazatelskou činnost několikrát zatčen, každé pondělí se musel hlásit na policejním ředitelství a třikrát stál před vrchním zemským trestním soudem. V době pronásledování se Jindřich Novotný obrátil o pomoc k poslanci Masarykovi, který se ho účinně zastal. Od počátku své existence hledaly baptistické sbory platformu ke vzájemné spolupráci. Do roku 1901 existovalo „Rakousko-uherské sjednocení“, zastřešující sbory německé, maďarské, slovenské, české a některé rumunské. Dne 22.7.1899 bylo na konferenci českých a slovenských sborů ve Vavrišově založeno „Československé sjednocení“ jako základna ke společenství českých a slovenských baptistů. Na konferenci českých a slovenských sborů v roce 1908 v Békescsabě byl název sjednocení změněn na „Bratrská jednota“, byla zvolena „Bratrská rada“ a oblast působnosti byla rozdělena do tří okrsků:
- Mikulášký (sbory Vavrišovo, Liptovský Sv. Mikuláš, Tisovec)
- Brněnský ( sbory Brno, Chvojnica, Stará Turá)
- Dolnozemský (Békescsaba se stanicemi).
II. OBDOBÍ OD ROKU 1918 DO ROKU 1948.
Vzhledem k diskriminaci, kterou v Rakousku-Uhersku prožívali, přivítali baptisté vznik samostatné Republiky československé v říjnu 1918 s radostí, zejména když v čele nového státu stanul člověk, který se jich v minulosti nezištně zastal.
Ve dnech 23. – 26.2.1919 se konala ve Vavrišově konference sborů, která reagovala na novou státoprávní situaci. Kromě sborů na území nového státu, bylo snahou zachovat členství sborů za hranicemi, které dosud k Jednotě patřily (Békescsaba a Bački Petrovec) a spolupráce s německými sbory (Broumov, Kežmarok, Bratislava)
Kazatel Novotný navrhl změnu názvu na „Bratrská jednota Chelčického“, což bylo přijato a kazatel Vaculík žádal, aby konference zaslala ministerstvu školství rezoluci, požadující odluku církve od státu a svobodné školství. Konference uložila bratrům Novotnému, Vaculíkovi a Kolátorovi, aby rezoluci vypracovali a předali ji v Praze ministerstvu. Ani jedna z těchto záležitostí však nebyla v budoucnosti neproblematická. Již následující konference v Klenovci konstatuje, že „název Bratrskájednota Chelčického ujal se v Čechách a na Moravě, kdežto na Slovensku zůstal název Bratrská jednota českoslov. baptistů. Pokud se nenajde něco lepšího, podrží se oba názvy, jak se ujaly. Ve společných záležitostech platí firma – Bratrská jednota Chelčického, čs. větev svět. svazu baptistů.“ Ovšem ani toto řešení nebylo bezezbytku akceptováno, takže konference v roce 1926 konstatuje trvající zmatky v užívaných názvech. Sbory dále používají názvy Bratrská jednota Chelčického, Bratrská jednota Chelčického (čs. baptisté), Bratrská jednota čsl. baptistů, Sbor moravských bratří baptistů, Křesťanský sbor baptistů, Baptistská obec a německé Baptistengemeinde.
Ještě komplikovanější byla situace ve věci právního postavení Jednoty a sborů. Nově vzniklá republika přejala právní řád zaniklé monarchie, takže na Slovensku platily předchozí zákony uherské a v Čechách a na Moravě rakouské. Tedy baptistické sbory na Slovensku a Podkarpatské Rusi byly „státem uznané“, kdežto sbory v Čechách a na Moravě nikoliv. Každá konference od roku 1920 se zabývala řešením tohoto problému, ale nikdy nedošlo ke shodě a k jeho vyřešení. Slovenští baptisté vysvětlují: „Považují uznání za formu korporačního práva, jež zajišťuje bapt. právo právní jednoty, nezávislé na státu a státem nedotované. V případě, že by se uznání vykládalo jako uznání např. církve lutherské, baptisté slovenští zrevidují svůj poměr dle přísně baptistické zásady rozluky církve od státu“. Některé české sbory byly pro uznání dle zákona č. 68 z roku 1874 – což znamenalo, že stát zajistí rovnoprávné postavení s jinými církvemi, umožní vedení matrik, poskytne subvence, osvobodí sbory od některých daní a poplatků, ale na druhé straně si stát vyhrazuje dohled nad církvemi, potvrzuje vznik nových sborů, potvrzuje duchovní a stanovuje další požadavky (např. i vzdělání duchovních). Tyto sbory odmítaly řešení formou spolků, neboť jak již bylo zmíněno, zákon o právu spolčovacím přímo stanovil, že se nevztahuje na náboženské subjekty. Více však bylo sborů, které zásadně odmítaly jakékoliv státní uznání.
Na základě všeobecného souhlasu však baptisté žádají stát o „korporační právo“, které existovalo v oblasti anglo-americké, avšak právní řád ČSR je neznal. Požadují vydání zvláštního zákona, který by jejich situaci řešil, ale tato cesta je neschůdná. I státní orgány mají snahu situaci řešit, v roce 1921 pozvaly předsedu Josefa Novotného a sekretáře Dr. Jindřicha Procházku k jednání o právním postavení sborů a Jednoty. Opět byly nalezeny jen dvě možnosti – spolky či státní uznání. Baptisté „za prvnípoděkovali, druhé nepřijali, otázka zůstala nevyřízena“. V roce 1925 byl vypracován Řád Bratrské jednoty Chelčického, který měl být podkladem pro další jednání se státními orgány. Výkonný orgán Bratrské jednoty Chelčického byl nazván Výkonným výborem, sbory byly rozděleny do žup (české, moravské, slovenské), které měly vlastní výbory a konaly konference. Problematika právního postavení Bratrské jednoty Chelčického a jejích sborů se však ani poté nepohnula ke zdárnému konci, takže v roce 1929 na konferenci ve Vikýřovicích objasňuje Dr. Procházka situaci takto: „V Podkarpatské Rusi baptisté jsou státem uznanou církví. Slovensko rovněž tak, Morava až na jeden nebo dva sbory jsou církví státně uznanou. Některé sbory kryjí se za spolky. Dva sbory uznány jsou církevními obcemi Vysoké Mýto a Pardubice. Na Moravě Brno II a Rokytnice nemají státní uznání ani spolkové uznání… V Čechách na Vinohradech, Pankráci a Broumově naše sbory kryjí se za spolkem…. My si přejeme, aby církev a každý sbor měl právo veřejnosti a aby sbor jako sbor ne jako spolek mohl vlastniti majetek, aby sbor jako sbor měl možnost vystupovat jako právnická jednotka. Takto jsme církev, když něco potřebujeme jako církev a spolek, když něco potřebujeme jako spolek. To je dualismus, to není důsledné. Jak z toho ven? Tyto naše vnitřní poměry působí tolik zmatků, že je to hrozné. V ministerstvu vnitra přejí si vyřešení této otázky co nejdříve.“ Na otázku: „Jak z toho ven?“ měla najít odpověď komise složená z bratrů Procházky, Kolátora, Zdráhala, Dvořáka, Marko,Hovorky, Pirocha a Vaculíka. Ani jí se to však nepodařilo. Byla to vskutku kuriózní situace, kdy slovenské úřady psaly dopisy ve věcech státně uznané církve do Prahy Výkonnému výboru církve státem neuznané.
V letech hospodářské krize, která dolehla na pracovníky ve sborech s nesmírnou tíží, ustoupily otázky vztahu ke státu do pozadí, ovšem v roce 1936 bylo na konferenci ve Vysokém Mýtě zase „obšírně jednáno o našem poměru ke státu. Chceme zůstati věrni všem baptistickým zásadám a přitom míti veřejná práva, když konáme poctivě a loyalně všecky své občanské povinnosti… Chceme, aby poměr k zákonu a státu byl v celé naší republice jednotný (dosud není)… Chceme, abychom v občanských matrikách nebyli vedeni jako lidé bez vyznání… Chceme míti veřejné právo vyučovati děti na školách… Chceme, aby naše modlitebny a domy sborové byly řádně a právoplatně zapisovány na sbory a nikoliv na jednotlivce nebo zvláštní spolky… Chceme, aby naše budovy byly osvobozeny od daní, jako to mají církve státem uznané.“ V následujícím roce bylo za přispění ministerstva vnitra zrevidováno „Zřízení Bratrské jednoty baptistů v ČSR“ jako podklad pro úpravu vztahu baptistických sborů a státu, ale ke konečnému vyřešení této věci opět nedošlo. Ministerstvo financí pouze baptistickým sborům v roce 1938 přiznalo osvobození od daní.
Lze konstatovat, že po celou dobu tzv. „První republiky“ bylo mezi státem a baptistickými sbory hledáno optimálnířešení jejich vzájemného vztahu. Na obou stranách byla dobrá vůle, avšak oboustranně přijatelné řešení nebylo nalezeno.
Otázka vztahu církve a státu hrála svou roli i při sjednocujících snahách evangelických církví, kterých bylo v té době několik. V roce 1925 bylo jednáno o Federaci evangelických protestantských církví, v roce 1928 o spojení Českobratrské církve evangelické, Jednoty bratrské, baptistů a metodistů, v roce 1932 jednání o blíže nespecifikovaném svazku s Jednotou českobratrskou, metodisty a Českobratrskou církví evangelickou. Baptisté si vždy znovu kladli otázku, jak bude možné v těchto svazcích zachovat baptistické zásady, na předním místě zásadu odluky církve od státu, nebude-li jim většina ostatních nakloněna.
V Protektorátu Čechy a Morava se situace změnila. Okupační správa zavedla tuhý režim pro spolky i pro církve. Gestapo vyžadovalo po předsedovi Jednoty kazateli Tolarovi hlášení všech sborových i výborových schůzí, hlášení o tom, kdo, kdy, kde stojí na kazatelnách, členové vikýřovického sboru byli vypovězeni ze svých domovů. Ve stísněné situaci se sešla v lednu 1940 konference ve Vysokém Mýtě za účasti kazatele Rockschiese z Berlína, který kromě jiného řekl: „Přišel jsem k vám za prvé jako křesťan, za druhé jako baptista a za třetí jako bratr. Přišel jsem vás povzbudit, přišel jsem, abych posilnil obecenství Ducha… po stránce duchovní jsme za jedno a po stránce organisační jsou bratři v Německu ochotni v případě potřeby se za vás postavit.“
Výsledkem konference byla změna názvu na Bratrská jednota baptistů v Čechách a na Moravě a rozhodnutí, aby sbory upravily své postavení jako spolky, neboť církve státem neuznané nesmějí vlastnit majetek. Po skončení druhé světové války se sešla již 24.-26.8. 1945 první poválečná konference českých a slovenských baptistických sborů v Rokytnici u Vsetína, ani zde a ani na dalších konferencích do roku 1948 však nebyla problematika vztahu ke státu vyřešena.
III. OBDOBÍ OD ROKU 1948 DO ROKU 1990
Převzetím moci komunistickou stranou v únoru 1948 došlo k nové koncepci státní politiky vůči církvím, zaměřené na omezování náboženské svobody a přímo na likvidaci církví. V roce 1949 schválilo Národní shromáždění zákon č.228/1949 Sb. o zřízení Státního úřadu pro věci církevní a zákony č.218-223/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví státem. Zákony zatlačily církve zcela do područí státních orgánů. Stanovovaly, že jakoukoliv duchovenskou činnost mohou vykonávat duchovní jen se státním souhlasem, na místě zřízeném se státním souhlasem, každé ustanovení (volba, jmenování) duchovního na místo zřízené se státním souhlasem vyžadoval předchozí souhlas státu. Na duchovních byl vyžadován “slib věrnosti”.
Baptistům, odmítajícím jakoukoliv hierarchii, znělo velmi podivně, že od platnosti zákona existují duchovní I.,II. a III. stupnice. Vznikl Státní úřad pro věci církevní jako vrchní orgán státního dozoru nad církvemi (v roce 1956 byl Státní úřad zrušen, ale veškerá jeho činnost beze změny byla vykonávána Sekretariátem pro věci církevní ministerstva školství a kultury), na okresní národní výbory nastoupili referenti pro věci církevní, sledující jednotlivé sbory (vyžadovali hlášení o počtu členů sborů, jména členů staršovstev, hlášení návštěv a vyžadování předchozího souhlasu k nim, sledovali počet církevních sňatků, pohřbů, křtů, vyučování náboženství, schůzky duchovních, kontrola a omezování dispozice s církevním majetkem atd.) Státní úředníci mohli vlastně svévolně zasahovat téměř do všech oblastí církevního života. Aby si komunistická diktatura moc nad církvemi pojistila, byl trestní zákon č.86/1950 Sb. opatřen §173, který stanovil “kdo v úmyslu mařit nebo ztěžovat výkon státního dozoru nad církví nebo náboženskou společností poruší zákon o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.” Zákony fakticky znemožňovaly uplatnění kongregačního zřízení v církvích, zásada “svobodná církev ve svobodném státě” vzala za své.
Přestože kongregační zřízení patřilo vždy k nejzákladnějším baptistickým principům, podřídila se Bratrská jednota baptistů (Chelčického) těmto zákonům, na rozdíl od např. Křesťanských sborů či adventistů, u nichž pak nepodřízení se vedlo na čas k zákazu veřejné činnosti. Po celou dobu komunistické vlády byli křesťané objektem zájmu a nátlaku Státní bezpečnosti.
Od počátku padesátých let se stala Bratrská jednota baptistů objektem tvrdé státní represe. V roce 1952 bylo zatčeno 13 kazatelů. Vedení Jednoty bylo obviněno z toho, že je iniciátorem a organizátorem špionážní sítě ve prospěch imperialistických mocností, že se zúčastnilo rozvratné činnosti protistátní skupiny zahraničního agenta Žemly, že prostřednictvím zrádce Renftla předalo americkému agentovi zařízení pro zjišťování polohy letadel v noci, že se aktivně podílelo na plánech světové reakce znemožnit budovatelské úsilí lidu a z dalších podobných nesmyslů. V procesu, který se konal 26. –27.6.1953 v Chrudimi, byli představitelé Jednoty odsouzeni k trestům od 18 do 5let vězení, ostatní kazatelé byli odsouzeni v dalším procesu k trestům vězení od 4 do 1 roku. Když v roce 1954 byla zpracována představiteli některých církví a v edicích Blahoslav a Kalich vydána brožura “V zemi Husa a Komenského” s informacemi o nekatolických církvích, bylo o všech referováno kladně, jen o Bratrské jednotě baptistů musela být čtvrtina textu věnována tomu, že “někteří z předních představitelů jednoty se uchýlili od směru křesťanských baptistických zásad a zneužili jak důvěry věřících, tak důvěry našeho lidu, když se věnovali činnosti, která neměla nic společného s životem náboženským a církevním. Svými činy ohrozili výsledky budovatelské práce našeho lidu a museli proto být potrestáni.”
V důsledku státního tlaku přestával být výkonný orgán Bratrské jednoty baptistů – Rada starších, orgánem koordinujícím spolupráci baptistických sborů a stával se církevním ústředím na němž se vyžadovala odpovědnost a pravomoci, které byly v rozporu s baptistickými zásadami. Přesto se sbory i Rada starších snažily zachovat zbytky kongregačního zřízení a vždycky se k nim alespoň formálně hlásily.
Rok 1960 byl vedením komunistické strany a státu určen státi se rokem dovršení vítězství socialismu v Československu. Soukromý sektor hospodářství byl zlikvidován a byla provedena kolektivizace zemědělství. Vítězství socialismu bylo zakotveno v nové “socialistické” ústavě, přijaté v tomto roce a bylo vyjádřeno i novým názvem státu Československá socialistická republika. Nová ústava sice zaručovala svobodu svědomí, shromažďování i další občanská a lidská práva, ve skutečnosti však byla tato práva jen “na papíře”. V rozporu s proklamovanou svobodou svědomí už samotná ústava zakotvila, že výchova a veškeré vzdělávání se děje v duchu tzv. vědeckého světového názoru, tedy ateistického marxismu-leninismu. Byla snaha prosadit podobnou formulaci i do zákona o rodině, což znamenalo pro křesťanské rodiny značné nebezpečí. Příležitostně byly činěny návrhy na změnu církevních zákonů, ale bylo to vždy státní správou stroze odmítnuto. Na konferenci Bratrské jednoty baptistů v roce 1963 zástupce ministerstva školství a kultury John prohlašuje, že “církevní zákony nebudou změněny, protože uplynulé roky potvrdily jejich účelnost”. Vývoj v druhé polovině šedesátých let přece jen signalizoval jemné uvolnění situace, i když přes síto církevních tajemníků a dozorců Státní bezpečnosti se změny do sborů téměř nedostaly.
Vrcholem uvolnění byl rok 1968, “Pražské jaro”. V Bratrské jednotě baptistů ožila snaha po odluce církve od státu a konference, která se sešla na jaře roku 1969 v Brně pověřila radu starších, projednáním této věci s příslušnými státními orgány. Konference přijala nový dokument s nebaptistickým názvem “Ústava církve baptistů v ČSSR”, v níž bylo zakotveno, že “církev baptistů je společenstvím samostatných sborů na území ČSSR. K spravování církve slouží volené orgány, a to: Oblastní rady starších (Rada starších pro Čechy a Moravu, Rada starších pro Slovensko) a Ústřední rada starších. Sbory a tyto rady jsou právnické osoby”. Ústava byla samozřejmě vtěsnána do stále platících církevních zákonů, takže některým baptistům se situace jevila takto: “Za hlavní problém Jednoty pokládáme to, že se v ní stále projevují tendence odporující kongregačnímu zřízení. Některá opatření Jednoty v nedávné minulosti odporovala i naší ústavě, která sama kongregační není i když má kongregacionalismus v preambuli” (sbor Praha 4 v roce 1973).
“Normalizace” poměrů ve společnosti po roce 1970 znamenala návrat k tuhé proticírkevní politice státu, která byla ještě zostřována při příležitostech jako byla např. kampaň za dodržování lidských práv amerického presidenta a baptisty J. Cartra, vystoupení Charty 77, Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě apod. Odluka církve od státu se opět pro baptisty stala neuskutečnitelným snem. Tlak na církve však způsobil, že odluka od státu se stala přáním i dalších církví, nejen těch, které se hlásily ke kongregacionalismu. Požadavek odluky od státu se objevil i v petici českých a moravských katolíků v osmdesátých letech.
Konferencí Bratrské jednoty baptistů se zúčastňovali zástupci Sekretariátu pro věci církevní, takže mohlo dojít i k takovýmto situacím: Při konferenci v Praze v roce 1975 zástupce ministerstva dr. Kafka připomenul Helsinskou konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, načež kazatel Šperl navrhl doplnit usnesení konference o text závěrečného dokumentu této konference, který se týkal přiznání spravedlivých práv a hospodářské, politické a také náboženské svobody všem národům a jednotlivcům – stalo se. V roce 1976 se kazatel Lehotzký při konferenci dotazuje zástupce ministerstva Šnýdra, proč dochází k potížím při přijímání dětí z věřících rodin do škol vyšších stupňů a k nesnázím věřících občanů na pracovištích. Ten trapně vysvětluje, že “při přijímání na školy se hledí na komplexní hodnocení, které zahrnuje mimo jiné i zájem na společenském dění, veřejných akcích atd. Kde toto chybí, tam nebývají přijímány ani děti členů KSČ. Při některých směrech (např. studiu pedagogiky) se vyžaduje, aby kandidát studia byl stoupencem marx-leninského světového názoru, a proto nepřichází v úvahu přijetí těch, kdo mají názor zcela odlišný; učil by pak vlastně něco jiného, než v co sám věří. O propuštění ze zaměstnání z důvodů náboženských neví. Pokud by se takové případy vyskytly, je třeba je řešit v součinnosti se státní správou. I tam je však možné, že jde o funkce, kde jejich vykonavatel má být bezvýhradným stoupencem marx.leninského světového názoru”.
V roce 1977 připravil pro jednání konference dr. Hovorka referát “Československé právní normy a zásady baptistů”. Při jednání sdělil předseda Jednoty M.Kešjar, že materiál byl předložen orgánům státní správy a referent Sekretariátu pro věci církevní požadoval, aby byl přítomen při jeho čtení. Protože se nemohl dostavit, byl referát vypuštěn z programu konference. Bratr Hovorka k tomu poznamenal, že teď aspoň bude mít dostatek času, aby referát podrobněji propracoval - na konferenci se už referát jindy nedostal. Na stejné konferenci byla ustavena komise, která začala pracovat na revizi ústavy Bratrské jednoty baptistů. Na program konference v roce 1981 se dostal jiný problém postavení církve ve společnosti. Po několika desetiletích se z povědomí občanů vytratila povědomost o jiných než “socialistických organizacích”. Vztahy mezi socialistickými organizacemi navzájem se řídily hospodářským zákoníkem. Protože však církev bylo lze těžko považovat za socialistickou organizaci, vyskytovaly se problémy při nejrůznějších dodavatelsko-odběratelských vztazích, neboť podniky a obchody nevěděly, jak postupovat. I v tomto případě byla konferencí ustavena komise, která měla vypracovat elaborát, týkající se právního postavení baptistických sborů a Jednoty vůči státu a socialistickým organizacím.
Podle zákonů o hospodářském zabezpečení církví státem a o trestním postihu za maření dozoru státu nad církví byly církve sešněrovány až do pádu komunistického režimu.
IV. LÉTA 1990 – 2000
Pád komunistické vlády znamenal i pád státního dozoru nad církvemi. Sekretariát pro věci církevní na ministerstvu kultury byl zrušen, stejně jako tajemníci na okresních národních výborech. Ústavním zákonem č. 23/1991 Sb. byla včleněna Listina základních práv a svobod do právního řádu České a Slovenské Federativní Republiky, jako její ústavní zákon a poté usnesením předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb. byla vyhlášena součástí ústavního pořádku České republiky. Po dlouhých desetiletích byla nejen formálně, ale také fakticky uvedena do života zásada, že “svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru, buď sám nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadů”.
Zákon č. 308/1991 Sb. o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností výslovně stanovil, že církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti nezávisle na státních orgánech. Osobám vykonávajícím duchovenskou činnost se dostalo práva vstupovat do veřejných zařízení sociální péče, zdravotnických zařízení, dětských domovů, ubytovacích objektů vojenských útvarů, do míst, kde se vykonává vazba, trest odnětí svobody, ochranné léčení a ochranná výchova.
Zákon rozuměl církví nebo náboženskou společností dobrovolné sdružení osob stejné náboženské víry v organizaci s vlastní strukturou, orgány, vnitřními předpisy a obřady. Na základě tohoto zákona však stát uznával za církve a náboženské společnosti pouze ty, které byly podle tohoto zákona registrovány. Podle ustanovení zákona, že za registrované se považují církve a náboženské společnosti, které ke dni účinnosti zákona vyvíjely svou činnost ze zákona nebo na základě státního souhlasu, stala se registrovanou církví i Bratrská jednota baptistů, uvedená v seznamu registrovaných církví, který tento zákon obsahoval. Zákon České národní rady č. 161/1992 Sb. o registraci církví a náboženských společností stanovil orgánem registrujícím církve ministerstvo kultury, určil další podmínky registrace, ale postavení církví uvedených v seznamu zákona č. 308/1991 Sb. zůstalo stejné.
Financování registrovaných církví státem pokračovalo dál podle zákonů o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností. V situaci, která byla pro život církví přejná, většina z nich rychle zapomněla na dřívější řeči o odluce od státu a naopak začala zdůrazňovat své mimořádné postavení ve společnosti a svou nepostradatelnost. Bratrská jednota baptistů chtěla dostát zásadám, ke kterým se baptisté hlásí a proto byla otázka úplné odluky od státu naléhavě nastolena. Po dlouhé diskusi, zda přijímat od státu finanční příspěvky na platy kazatelů či nikoliv, se čeští baptisté (na rozdíl od slovenských) rozhodli v roce 1993, přes tíživou ekonomickou situaci celé postkomunistické společnosti, peníze od státu nebrat.
A jak to bude dál – více baptisticky, méně baptisticky nebo úplně nebaptisticky?
Napsal K. Dušek
(Kostnické jiskry 1962)
Před padesáti lety zemřel v Praze kazatel Jindřich Novotný ve věku šedesáti šesti let. Z katolictví k evangelictví přestoupil Novotný již za svého mládí v rodném Náchodsku. Působil tam evangelický laický kazatel Jan Balcar, jenž se později seznámil se svobodnou evangelickou církví ve Vratislavi a stal se nakonec jejím ordinovaným kazatelem v Bystrém.
Novotný ho následoval, ale jelikož se usadil v Praze jako obchodník, přistoupil do svobodné reformované církve. Nakonec se stal také jejím kazatelem. Pro kazatelství ho získali evangelický farář Šubert a misionář Van Andel. V roce 1870 poslali Novotného do misijního ústavu do Chrischony u Basileje. Po svém návratu do Čech přišel při evangelizační činnosti do styku i s prací metodistické církve, v jejíchž službách tehdy stál bratr Václav Pázdral.
V roce 1875 se Novotný oženil a r.1881 mu poslali ze Skotska nadaci, která mu umožnila odebrat se s manželkou a dvěma dětmi do Edinburku na Free College, kde mohl studovat v ekumenickém ovzduší. Ale s baptisty tam nepřišel do styku, ti měli už své vlastní kazatelské ústavy. Když se vrátil do Prahy, stal se r. 1884 kazatelem svob. ref. církve v Praze. Při své činnosti se setkal s biblickým kolportérem A. Meereisem, jenž jako baptista svědčil Novotnému o pravdě biblického křtu a na jeho přání mu opatřil i literaturu o křtu. Novotný dospěl k názoru, že křtění věřících osob je správné. Přestal křtít děti. Mimo to jej tížilo svědomí pro závislost na zahraniční společnosti a určitý druh amerikanismu. Společnost spatřovala v Novotném tvrdohlavce a dala mu výpověď. Novotný pak založil na Žižkově samostatný sbor, ve kterém byla otázka křtu volná, tj. kdo chtěl dát pokřtít své dítě, mohl si k tomu pozvat faráře nebo kazatele, který děti křtil. Ale ani tato praxe – jako dvojakost – Novotného neuspokojovala.
O nespokojenosti Novotného věděl bratr Meereis, jenž tehdy již pracoval jako kazatel baptistů v Polsku. Napsal mu, aby přijel do Lodže a dal se pokřtít kazatelem Ondrou, jenž tam již řadu let působil jako kazatel velkého sboru čítajícího kolem 2000 členů. V době protireformace se značná část příslušníků Jednoty bratrské vystěhovala do Saska, kde se pak poluterštila a nakonec i poněmčila. Potomek těchto exulantů, Karel Ondra, se v Polsku stává baptistou a získává stovky členů pro baptismus. Nad tímto faktem se zamýšlí – a vidí ho zblízka – bratr Novotný. Vrací se do Prahy, vzdává se svého žižkovského sboru a stává se r. 1885 kazatelem nově utvořeného sboru šestnácti roztroušených baptistů, které na Podřipsku získal A.Meereis.
Mezi jmény členů, které pak kazatel Novotný získal, nalézáme jméno Václava Králíčka. Bratr Králíček odešel na studie na baptistický seminář v Hamburku, a pak se stal kazatelem českého sboru baptistů v Chicagu. Přiklonil se tam k historické škole, která baptismus nepokládala za protestantismus, nýbrž za samostatný směr. Když se bratr Králíček r. 1911 stal kazatelem baptistů v Brně a vydával tam časopis Bratrská jednota, šířil v něm názor, že baptisté nejsou protestanté, že je menší rozdíl mezi katolicismem a protestantismem než mezi protestantismem a baptismem. Bratr Novotný v časopise baptistů Posel pokoje s Králíčkem silně polemizoval.
Baptisté nikomu jeho přesvědčení nebrali ani mu své nevnucovali. I přes rozdíly přesvědčení je možná spolupráce. Čeští baptisté byli tehdy přesvědčeni, že baptismus je protestantismus, zatímco moravští baptisté toto přesvědčení nesdíleli. Přesto se však sjížděli k společným bratrským konferencím. Životní škola vedla bratra Novotného cestou ekumenickou; proto si na ni zvykl. Bratra Králíčka však vedla historická škola cestou autonomního baptismu. Oba důrazy jsou nutné a spolupráce přináší ovoce úspěchů. Skutečný přínos baptismu k ekumenické spolupráci je nemyslitelný bez věrnosti baptistickým zásadám, o nichž jsou baptisté hluboce přesvědčeni, že se opírají nejen o literu Písma, nýbrž přímo o slovo Boží a jeho Ducha. Jsou to tyto zásady:
1. Uplatňování autority Božího slova v praxi.
2. Organizování církve jako sborů věřících v Krista s křtěním jenom věřících.
3. Uskutečňování svobody svědomí a víry, kde ani rodiče nemají právo vnucovat dětem náboženské úkony bez jejich zralého souhlasu.
4. Evangelizování posluchačů církve, kde každé nové generaci baptistů musí být plnost evangelia se všemi zásadními důsledky vždy znovu předkládána k osobnímu rozhodnutí.
Věříme, že Pán církve vedl Jindřicha Novotného takovou cestou životní, aby se mohl stát průkopníkem sborů, které se takovými zásadami řídí, a přece jsou ochotny spolupracovat s jinými církevními sbory na společné roli Boží.
Napsal J. Bistranin
(Psáno pro věstník EXULANT č.27/2009)
V minulém čísle našeho věstníku jsme otiskli obsáhlou stať Pavla Smetany o T.G.Masarykovi jako člověku náboženském a o jeho vztahu k Českobratrské církvi evangelické resp. k církvi reformované. Protože nezanedbatelnou část členstva občanského sdružení Exulant tvoří i baptisté, rád bych připomněl něco ze vzájemných vztahů T.G.Masaryka a českých baptistů. Dnes se již o tomto tématu moc neví nejen obecně, ale ani mezi baptisty samotnými.
Zmiňme nejprve některé fundamentální baptistické zásady. Od prvopočátku jsou baptisté přesvědčeni, že shromáždění věřících v místním sboru je církví v plném slova smyslu, sbory jsou tedy samostatné a nepodléhají pravomoci žádných nadřízených orgánů (kongregační zřízení), dále je to zásada radikální odluky církve od jakékoliv moci veřejné (státu) a důraz na svobodu svědomí každého jednotlivce.
Vůbec první český sbor baptistů vznikl z potomků pobělohorských exulantů v Zelowě v Polsku (1874), na území dnešního Česka se baptistické církve (sbory) začaly formovat v poslední čtvrtině 19.století. První samostatný sbor tu byl založen v roce 1885 v Hleďsebi u Veltrus.
V souladu se svými zásadami tehdy čeští baptisté v Rakousko-Uherském mocnářství žádné vazby na stát nebudovali ani nechtěli. Byli považováni za „církev státem neuznanou“. Z hlediska „státem uznaných“ církví to bylo leckdy považováno za méněcennost, ale kazatel Jindřich Novotný neváhal prohlásit, že církve „státem uznané“ by se měly za tento svůj status stydět. Při typickém spojení „trůnu a oltáře“ v Rakousku-Uhersku, byla římsko-katolická církev vládnoucí, evangelíci byli druhořadí a členové církví státem neuznaných byli vystaveni mnohým represím.
Baptistická shromáždění podléhala četnickému dozoru, byla rozpouštěna, zavírána, baptisté byli pokutováni za to, že neuposlechli nařízení o zákazu shromažďování. Při výstupu ze „státem uznané“ církve, museli členové „svobodných církví“ještě 5 let platit příspěvky do církve, z níž vystoupili. Děti se směly zúčastňovat shromáždění jen tehdy, pokud se narodily rodičům už za jejich členství v baptistickém sboru. Pozvánky do shromáždění musely obsahovat poznámku: „Všichni jsou vítáni, dítky do 14 let vyjímaje“. Pokud se děti nezúčastňovaly vyučování náboženství „státem uznanými“ církvemi, měly problémy ve škole. Docházelo k paradoxním situacím, že dítě mající samé jedničky na obecné škole, nemohlo postoupit do vyšší třídy, protože mu nebyla uznána známka z náboženství – jediným řešením, ovšem drahým, byla v takovém případě soukromá škola. Došlo dokonce i k tomu, že dítě, které rodiče nedali pokřtít jako nemluvně, mělo být později násilím pokřtěno v římsko-katolické církvi za četnické asistence.1) V Broumově byl odsouzen baptista Opitz za to, že svou jedenáctiletou dceru, která se narodila před vstupem rodičů do sboru baptistů, nedonutil, aby šla ke zpovědi.2) Baptističtí kazatelé byli pro svou duchovenskou činnost souzeni, jako zločinci.
Ačkoliv již v roce 1879 zasahovala „Evangelická aliance“ u samotného císaře Františka Josefa I.3) ve prospěch náboženské svobody v Rakousku-Uhersku, poměry se příliš neměnily a v časopisu „Posel pokoje“ z roku 1905 můžeme číst: „Dále uvažme, do jakého světla jsou postaveny naše poměry a naše říše před cizinou. Když se i mnoho zamlčí, přece nezůstane tajno, že za naší doby najdeme na světě sotva zemi, kde by zachovalý občan, křesťansky věřící, hlásící se k církvi zde neuznané, musil v jednotlivých případech udělati tak smutné zkušenosti, jak se zde často děje.“ 4)
Srovnáme-li tyto skutečnosti s tím, co sami pamatujeme z doby komunistické totality, pak můžeme říci, že „náboženská svoboda“ v Rakousku-Uhersku (o němž dnes mnozí tvrdí, že bylo demokratickým státem šetřícím občanská práva) a v komunistickém Československu se ani tak moc nelišila. Jenom vládnoucí ideologie byla trochu jiná.
Ale přejděme konečně k Masarykovi. Persekucí prošel i první baptistický kazatel v Praze Jindřich Novotný. Jeho syn o tom napsal: „Situace se zatím stala nesnesitelnou, když můj otec několikrát byl zatčen a četníky veden jako zločinec, když třikrát stál před vrchním zemským trestním soudem jako obžalovaný ze zločinů (pod zločinem rozuměli v Rakousku i názor a provádění svobody svědomí) a když každého pondělí se musil hlásit u policejního ředitelství (nejprve u pověstného Dedery), aby referoval, co poslední týden dělal a kde se pohyboval. Bylo to právě v této době, když můj otec sváděl své souboje s úřady úplně osamocen, s holýma rukama a bez rady i pomoci, že se začal ohlížet po někom, kdo by měl k nám blízko, kdo by sympaticky pochopil obě ohniska baptistických zásad: naprostou svobodu všech a nekompromisní rozluku církve a státu. Při přehlídce tehdejších velkých českých lidí nemohl pominout člověka, který už tenkrát duchovně převyšoval všecky ostatní nejméně o hlavu. Když pak si radostně mohl zjistit, že právě Masaryk ve svém náboženství tyto zásady vědomě staví do popředí, nebyl už ani na okamžik v pochybnostech, na koho by se měl s důvěrou obrátit.“ 5)
V té době byl Masaryk poslancem Říšské rady a dalo by se říci, že měl sám dost vlastních problémů. Po příchodu do Prahy byl osobností skutečně nekonformní. Českými „vlastenci“ byl podlým způsobem napadán kvůli stanovisku k pravosti Rukopisů a těžce nesl zbabělost svých akademických kolegů, kteří ač byli stejného názoru, raději mlčeli, aby neměli problémy. Byl obviňován i z toho, že svým postojem k náboženství kazí mládež. Takže proč by si on sám měl přidělávat další problémy s nějakými baptisty? K Masarykově cti slouží, že prosbu Jindřicha Novotného neoslyšel. Zasáhl ze své pozice poslance, aby se i baptistům dělo po právu. A udělal to dokonce „ze svého“: „Ačkoliv pak jeho práce vyžadovala i značné finanční oběti, nikdy nedovolil ani, aby mu byly zaplaceny hotové výlohy“. 6)
Těsně před 1.světovou válkou navštívil Prahu zástupce amerických baptistů Dr.Gill. Kromě jiného se chtěl seznámit se situací v zemi a posoudit možnosti pomoci amerických baptistů českým sborům. Zajímal ho vztah „státem neuznaných“ baptistických sborů ke státní správě a právní jistota jejich existence. Při hledání odborníka, který by Dr.Gillovi poměry v Rakousku objasnil, padla volba zase na Masaryka. A on opět vyšel baptistům ochotně vstříc.7)
V čem se názory T.G.Masaryka a českých baptistů mohly ubírat stejným směrem?
Masaryk i čeští baptisté, se orientovali na anglo-americký svět. O Masarykově zaměření tímto směrem a o vlivu jeho manželky Charlotty bylo již hodně napsáno. Čeští baptisté si byli vědomi toho, že kromě jiného navazují na sbory vzniklé na počátku 17. století v anglickém prostředí, a že baptisté silně ovlivnili vývoj Spojených států, kde jich bylo nejvíce. Jak Masaryk, tak baptisté, byli osloveni důrazy na svobodu a lidskou důstojnost, jak se utvořily pod vlivem reformačních myšlenek v anglo-americkém prostředí.
Masaryk vytvořil konstrukci novodobého českého národa navazujícího na českou reformaci. Přes anglický původ zdůrazňovali i čeští baptisté, že nejsou do českého prostředí „importováni“, ale že v české reformaci lze zřetelně rozpoznat důrazy, které později vytvořily baptistickou identitu. Neváhali prohlásit: „Byli jsme tu, když česká reformace byla v květu, nuže jsme tu ještě dnes, kdy se má česká reformace, násilně přerušená, dočkat žní“.8) I oni se hlásili jak k Masarykovu pojetí národa, tak k jeho myšlenkám státotvorným.
Ve vztahu církve a státu Masaryk jednoznačně vyhlašoval svůj názor: „Jakmile domůžeme se politické svobody, bude prvým naším krokem rozluka církve od státu; náboženství musí býti jako Husovi věcí svědomí a ne politiky“ a jindy „zrušíme nemorální a utlačující rakouský systém státních církví, který zneužívá církví a náboženství k politickým cílům.“ 9) To naprosto souznělo s baptistickými principy. Že v Československé republice po roce 1918, přes tento Masarykův postoj, k odluce státu a církve nedošlo, bylo způsobeno silným klerikálním tlakem. U opravdových baptistů patřila a dodnes patří důsledná odluka církve od státu k zásadám, o nichž se nepochybuje.
Další oblastí, v níž se působení T.G.Masaryka a baptistů významně setkalo bylo úsilí o vznik samostatného československého státu. Prohlášení, že „T.G.Masaryk se zasloužil o stát“ se stalo součástí právního řádu republiky, ale připomeňme, že i baptisté při tom pomáhali.
Zmínili jsme již pražského kazatele Jindřicha Novotného. Jeho prostřednictvím se mezi baptisty dostal Václav Králíček. Kdo to byl? Narodil se v roce 1866 v chudých poměrech v Tismicích u Českého Brodu. Do škol chodil v Praze, bohosloví studoval v Hamburku a v Berlíně. Jako kazatel baptistů působil v Praze, v Roudnici nad Labem a od roku 1900 v českém baptistickém sboru v Chicagu.10) T.G.Masaryk navštívil Chicago v roce 1907 a přednášel tu českým krajanům o svém pohledu na náboženství, než se zúčastnil náboženského kongresu v Bostnu. V červnu 1907 se právě v Chicagu konal „Sjezd svobodomyslných Čechů“, o němž pak vyšla obsáhlá zpráva Václava Králíčka v časopisu „Hus“.11) Téhož roku v Chicagu vyšly Masarykovy přednášky tiskem. Mimo svoji kazatelskou činnost byl Králíček profesorem na mezinárodním baptistickém semináři v USA a působil i literárně. Kupodivu byly jeho příspěvky vítány i v již zmíněném českém evangelickém časopisu „Hus“, který býval „na kordy“ s kde kým.
V době 1.světové války byl Králíček spoluzakladatelem Československého národního sdružení v Chicagu a patřil k jeho nejdůležitějším členům. Jedním z úkolů, které si předsevzal, bylo získat české protestanty ve Spojených státech a americké baptisty pro myšlenku samostatného československého státu. Takové předsevzetí mělo ke skromnosti daleko. Přesto k jeho uskutečnění vyvinul nezměrné úsilí a jeho práce byla korunována velkými výsledky.
V roce 1915, na shromáždění k výročí Mistra Jana Husa v „Sále reformace“ v Ženevě, vyhlásil T.G.Masaryk program vybudování samostatného státu Čechů a Slováků. Je všeobecně známo, že se Spojené státy a jejich president Woodrow Wilson stavěli k myšlence rozpadu Rakouska-Uherska velmi zdrženlivě, lépe řečeno, po dlouhou dobu odmítavě. Ještě v květnu 1918, když T.G.Masaryk přijel z Ruska, kde legionáři bojovali za svobodné Československo, do Spojených států nebylo jisté, jak se tento stát zachová. Situace byla stresující.
Jeden z nejdůležitějších spolupracovníků T.G.Masaryka v USA Vojta Beneš, starší bratr pozdějšího presidenta, o tehdejší situaci řekl: „Když jsme v době válečné chodili zoufalí s těžkým břemenem, které spočívalo na našich šíjích, zabloudil jsem do jeho (Králíčkova) kostela a tam vzadu v šeru jsem poslouchal. Králíček mluvil na slova žalmu 46. a mocnými i varovnými ústy proroka mluvil k svědomí těch, kdož by se nechtěli postaviti za naši spravedlivou věc národní. Vracel se mi do srdce veliký klid a pocit, že nemožno zahynout a slova jeho zněla jako polnice, volající k vítěznému boji. V tom jeho volání bylo tolik klidu jako v celém jeho životě. Přítel Králíček tím svým úsilným a cílevědomým apoštolováním způsobil, že hlas osmimilionové baptistické církve, která je v Americe vlivným činitelem ve veřejném životě, padl také na váhu v naší osvobozenské akci revoluční za hranicemi.“ 12) Nemáme důvodu Benešovu tvrzení o Králíčkově vlivu na americké baptisty nevěřit, zvláště když byl jedním z původců rezoluce, kterou největší baptistické společenství - Jižní baptistická konvence - zaslala vládě Spojených států k podpoře samostatného československého státu. I v současnosti americký historik Bruce Graver, odborník na české kruhy ve Spojených státech, potvrzuje, že „bez ohledu na jistou megalomanii měl Václav Králíček opravdu přístup do vedoucích amerických kruhů.“13) 2. září 1918 uznaly Spojené státy Československou národní radu v čele s Masarykem. Osm milionů baptistů - voličů zřejmě při rozhodování sehrálo nemalou roli.
Po odjezdu – již prezidenta - Masaryka do vlasti, zůstal Králíček ve Spojených státech, ale v roce 1921 opustil svou profesuru. Podle A.Klimka byl osobním prezidentovým zástupcem v USA.14) V roce 1925 se i on vrátil do samostatného Československa. Pracoval jako zpravodaj pro kancelář prezidenta republiky a kromě toho kázal, přednášel, pořádal kursy. „Byl apoštolem krásného praktického křesťanství. Byl přesvědčen, že proti náboženství špatnému nutno bojovati náboženstvím lepším,“ řekl na jeho pohřbu v roce 1929 Vojta Beneš.15)
Cílem tohoto článku není srovnání v čem se věroučné názory baptistů a T.G.Masaryka lišily či shodovaly. Byly zde zásadní rozdíly. Ale i v době presidentování T.G.Masaryka byli čeští baptisté vždy těmi, kdo se jeho názory vážně zabývali. Ředitel semináře čsl. baptistů Dr.Jindřich Procházka v roce 1927 napsal: „Novýčlověk zakládá své náboženství na zkušenosti, nikoliv nahodilé, nýbrž odborně regulované a sub specie aeternitatis. Masarykův život a myšlení ukazuje dál a výš, veda linii od Husa, Komenského a Chelčického – demokratickou linii – k ideálům Ježíšovým na úrovni přítomné a patrně příští kultury. Masaryk je filosofický teoretik náboženství moderního Čecha.“16) Otevřený a vřelý vztah baptistů k presidentovi vyjádřil kazatel Józa Novotný slovy: „…v duchu mu ruku tiskneme za vše, co pro nás učinil, modlitebně na něho chceme i dále vzpomínat a přejeme mu z celého srdce mnoho požehnání…“ .17)
Již jsem zmínil, že Masarykovy a baptistické názory na postavení církví ve společnosti si byly blízké. Politické a společenské poměry po vzniku Československé republiky však nedovolily jejich realizaci. Důsledkem pak byla skutečnost, že po celou dobu tzv.1.republiky nedošlo k uspokojivému vyřešení právního postavení baptistických sborů ve státě, ač se o to obě strany několikrát snažily. Kupodivu není tato problematika vyřešena dodnes, ani současné znění zákona o církvích a náboženských společnostech neumožňuje uplatnění kongregačního zřízení tak, jak je to jinde obvyklé a nutí baptistické sbory, aby vytvářely hierarchickou organizační strukturu, ačkoliv je to neslučitelné s jejich eklesiologií.
Poznámky:
1. Novotný J: Masaryk a českoslovenští baptisté, in Českoslovenští evangelíci T.G.Masarykovi, Praha 1930, str.167-171
2. Posel pokoje, ročník 8, číslo 6, Král.Vinohrady 1900 str. 47
3. viz např. Hlasy ze Siona, ročník 19, číslo 21, Choceň 1879, str. 161-162; 166
4. Posel pokoje, ročník 13, číslo 11, Král.Vinohrady 1905, str.83-84
5. Novotný J: Masaryk a českoslovenští baptisté, in Českoslovenští evangelíci T.G.Masarykovi, Praha 1930, str.167-171
6. tamtéž
7. tamtéž
8. Novotný J: Ke spojení českých evagelíků; Česká reformace, ročník 2, číslo 6, Praha 1918
9. Masaryk T.G: Jan Hus, Praha 1925, str. 152 – 158
10. Pospíšil V., Smílek J., Vychopeň J: Kazatelé bratrské jednoty baptistů, Praha 2005, str.63-65
11. Hus, ročník 19, číslo 8; 9, Semtěš 1907, str. 122-123; 137-139)
12. Hus, ročník 41, číslo 4, Praha 1929,. str.59-60
13. Soubigou A: Tomáš Garrigue Masaryk, Praha-Litomyšl 2004, str.254
14. Klimek A:Velké dějiny zemí Koruny české XIII, Praha-Litomyšl 2000, str.552
15. Hus, ročník 41, číslo 4, Praha 1929. str.59-60
16. Procházka J: Základy náboženské výchovy, Praha 1927, str.81
17. Novotný J: Masaryk a českoslovenští baptisté, in Českoslovenští evangelíci T.G.Masarykovi str.167-171
Na tento rok připadá třistapadesáté výročí od ustavení prvního baptistického sboru v Anglii.Byl založen roku 1612 skupinou anglických vyhnanců, kteří se toho roku vrátili z Holandska.Jejich vůdce Tomáš Helwys téhož roku vydal pozoruhodnou knížku, nazvanou „Krátké prohlášení o panství hřícha“. Obsahem této knížky je jasná a naléhavá žádost naprosté náboženské svobody.
Tomáš Helwys byl právníkem. K svému povolání se připravoval v Londýně kolem roku 1590, v době, kdy někteří z anglických puritánů se počali oddělovat od svých sborů a zakládat nové samostatné sbory. Jejich počínání bylo považováno za protistátní a byli proto všelijak pronásledováni. K těmto lidem Helwys brzy našel cestu, spojil se s nimi vlivem svého přítele Johna Smytha, profesora a kazatele v městě Lincoln. Smyth totiž požadoval velmi radikální reformy v anglikánské církvi, neuspěl však. To ho nakonec dovedlo do řad oněch separatistů, jejichž se stal kazatelem. Do jeho sboru přistoupil také i Helwys.
Bratrstvo onoho sboru vyhlásilo jakousi smlouvu, ve které prohlašují, že oni „… jako Boží svobodní lidé se spojili ve sbor, v obecenství evangelia, aby kráčeli ve všem Boží cestou, ať to stojí cokoliv…“ Velice brzy museli platit část té ceny. Hrozba vězením je vyhnala do Holandska. Spolu s nimi šel Smyth i Helwys. V Holandsku v domě amsterodamského pekaře nalezli místo, kde mohli podle svého svědomí svobodně sloužit Bohu. Navázali spojení s Mennonity, duchovními pokračovateli Anabaptistů, a došli přesvědčení, že pravý křesťanský křest podle učení a praxe Nového zákona je křest věřících na osobní vyznání víry.
A tak roku 1609 formálně rozpustili sbor, byli pokřtěni a založili první novodobý baptistický sbor. John Smyth pak usiloval o spojení tohoto sboru se sbory mennonitskými, čehož také i dosáhl. Tomáš Helwys se roku 1612 vrátil do Londýna a založil tam sbor. Za svého pobytu v Amsterodamě napsal Helwys řadu traktátů a také knihu, žádající naprostou náboženskou svobodu. Jejím obsahem je, že královi poddaní jsou zotročeni hierarchií, arcibiskupy a biskupy anglikánské církve. Ti si osobují moc nad životy a smrtí poddaných a nutí je, aby přijali jejich učení. – „Nechť král odstraní jejich dočasnou moc nad lidmi a dovolí jim užívat toliko dvoustranného meče Božího slova a meče Ducha svatého.“
Ba ani král, který je jen smrtelný člověk a ne Bůh, nemá moci nad nesmrtelnými dušemi svých poddaných, aby určoval zákony a nařízení pro jejich víru a dosazoval duchovní panství nad nimi. Požadavek náboženské svobody je vyjádřen slovy: „Náboženství každého člověka je záležitostí Boha a jeho samého. Král za ně neodpovídá, není ani soudcem mezi Bohem a člověkem. Ať je člověk heretik, kacíř, Turek nebo Žid nebo cokoliv jiného, nenáleží žádné pozemské moci trestati ho z toho.“
Nepřekvapuje, že Tomáš Helwys byl velmi brzo zatčen a uvězněn. Pravděpodobně zemřel ve vězení ještě týž rok, roku 1612. Avšak jeho následovníci, kazatelé téhož sboru nepřestali bojovat za svobodu. Leonard Busher napsal roku 1614 „Náboženský mír“. John Murton roku 1615 „Zodpovězené námitky“ a roku 1620 „Pokornou žádost“. Druhou knihu napsal Murton ve vězení mlékem na kusech papíru, které užíval jako zátky k láhvím od mléka.
Nejdůležitější na boji T. Helwyse je, že požadoval svobodu víry ne jen pro sebe a pro své spolubratry, ale pro všechny lidi, také pro nekřesťany a kacíře. Věřil, že taková svoboda patří k samotné podstatě pravého náboženství. Ve věcech víry nesmí být jeden povýšen nad druhého, nebo stát či církev používat násilí a donucování. Neochvějně vyznával zásadu, že víra je osobní obecenství s Bohem, že o ní může rozhodovat, odmítat ji či přijmout toliko jednotlivec, nemůže to za něj činit ani rodina, ani církev či stát.
Stanislav Švec, Kostnické jiskry 1962
Napsal S. Švec
V řadě ekumenických článků, které mají pomoci překonat toleranční lhostejnost mezi církvemi, máme se všichni pokusit zodpovědět dvě otázky: Proč naše církev u nás vznikla – a proč ještě trvá.
Jsme všichni přesvědčeni, že církev tu na naší zemi nevznikla žádnou lidskou vůlí, ale že si ji Pán vyvolal. Tak tomu je ovšem s církví Kristovou, jejíž údové jsou zajisté mezi členy všech církví a jednot. Ale ptáme se, je-li tomu také tak se vznikem všech těch našich církví, zda právě v kořenech vlastní církve nelpí lidský hřích a ovšem vždy znovu jsme povinni bedlivě zkoumat, zda naše organisační oddělení od jiných církví není novým hříchem.
Nuže, proč u nás vznikla někdy církev, která dnes nese jméno Bratrská jednota baptistů? Rádi zdůrazňujeme vnitřní souvislost své církve s reformačním hnutím novokřtěneckým.Hlásíme se k novokřtěncům, kteří měli odvahu protáhnout dále reformační linii až ke křtu věřících a přijmout v církvi všechny důsledky z toho plynoucí. Novokřtěnecké hnutí bylo téměř utopeno v krvi, ale vrátilo se k nám oklikou přes Holandsko, Anglii a Německo. Vrátilo se však očištěno od všelijakých blouznivých chiliastických výstřelků.
Téměř před sto lety (1858) prvně přišel do Broumova baptistický misionář Knappe. Nepřišel křtít, ale zvěstovat evangelium. Přišel sice do křesťanské země, našel víru v Pána Ježíše Krista, ale ve většině případů jen takovou víru, která nebyla schopna naplnit srdce těch věřících radostí a jistotou ze spasení, nemohla vytvořit radostné obecenství věřících, a ve které se neozýval požadavek přísné kázně a čistoty života v poslušnosti Pána Ježíše.
Nedivíme se proto, že bratr Knappe a s ním i jiní věřící bratři takovou víru nepovažovali vůbec za víru. Zvěstovali evangelium Ježíše Krista a ty, kteří uvěřili jejich kázání, pokřtili.A protože takoví pak museli zažít mnoho nepochopení ano i pronásledování se strany úřadů i od svých bývalých „spoluvěrců“ – sdružovali se ve skupiny – a tak vznikly baptistické sbory v naší zemi. Prvý v Broumově, druhý v Hleďsebi u Veltrus. Ten druhý zorganizoval bratr J.Novotný, kazatel bývalé svobodné církve reformované, s níž se rozešel pro několik důvodů, mezi nimiž – ne poslední – byl i křest věřících. Takhle tedy do našich evangelických církví dostala se i církev baptistů.
Zodpovědět druhou otázku je však daleko těžší. Věříme, že církev baptistů se do Čech dostala z Boží vůle, že to nebyla vůle lidská. Avšak sám sebe se ptám, zda duchovní podmínky u nás jsou stále takové, aby ospravedlnily organizační osamocení naší církve. Vím také, že ztratíme oprávnění své existence ze dvou příčin.
Za prvé tehdy, zpronevěříme-li se těm odkazům staré naší církve, které ji z moci a milosti Boží postavily na tento svět. Těmi odkazy jsou víra ve Slovo a pokorná poslušnost Slovu. A musí se viditelně projevovat v každodenním životě církve čistým, radostným a důvěřivým životem v plné jistotě spasení u každého údu církve, a potom živým obecenstvím všech věřících ve sborech. Svoji víru a poslušnost dokládáme a zpečeťujeme pak křtem.
Vyznáváme ovšem, že jsme společenstvím všelijak porušených lidí, a že je nám neustále činit pokání z naší nevěrnosti. Ve vší pokoře však odvážím se říci, že v tomto směru neztratili jsme dosud oprávnění své existence, že v nás žije touha po svatém a čistém obecenství a životě a že se učíme poslouchat Slovo a modlíme se o hlubší víru.
Nemáme však právo stát isolovaně od církví, které v téže pokoře a upřímnosti usilují o tytéž duchovní hodnoty jako my, kteří rozumí Slovu stejně s námi a slyší u něho stejně naléhavě požadavky a příkazy Boží, a stejně se je snaží zachovávat. A takové církve tu jsou.
Radujeme se z toho, že čím hlouběji pronikáme v jádro biblické zvěsti, tím blíže si stojíme navzájem. Věřím – a tu nemluvím jen sám za sebe, ale za mnohé ze své církve, že v nedaleké budoucnosti budou překonány ty rozdíly, které nás doposud odlišují od některých církví, a že od ekumenických rozhovorů, od té jen „alianční“ spolupráce přejdeme k ekumenickým činům, a že pak s mnohými budeme vyznávat Pána jedněmi ústy a sloužit mu jedním ramenem.
Stanislav Švec, Kostnické jiskry 1956
Napsal S. Švec
Baptisté jsou protestantskou církví, ke které se v přítomné době hlásí ve světe téměř 33 miliónů osob. S dětmi a přáteli tvoří těleso čítající přes 66 miliónů lidí. V Evropě jsou baptisté nejvíce rozšířeni v severských státech, v anglosaských zemích a v Sovětském svazu.V Československu jsou baptisté malou protestantskou církví. Mají tu jen 27 samostatných sborů, avšak více než 100 kazatelských stanic, v nichž bývají pravidelné nedělní bohoslužby, někdy i v týdnu. Pokřtěných členů těchto sborů je něco málo přes 4000, s dětmi a přáteli na 8000.
Baptisté v Československu se hlásí k duchovnímu a biblickému odkazu anabaptistů z doby reformační a též k zásadám staré Jednoty bratrské, jejímž duchovním otcem byl Petr Chelčický. Proto také, po svém oficiálním ustavení v roce 1919 po nějakou dobu nesli jméno Bratrská jednota Chelčického. Později bylo toto jméno změněno na Bratrská jednota baptistů. Jejich věrouka je biblická a v podstatě dvojího typu: kalvinistická a arminiánská. V určitých rysech se liší od některých jiných protestantských církví u nás, a to hlavně důrazem na svobodu každého jednotlivce a jeho osobní odpovědnost před Pánem Bohem, z čehož plyne zásada křtu toliko věřících lidí; dále na uvědomělou kázeň jednotlivce ve sborovém i občanském životě a na povinnost každého člena aktivně stát ve svědecké službě evangelia. Misijní duch býval vždy jedním z hlavních znaků baptistické církve. Bohoslužebná shromáždění jsou především shromážděními evangelizačními a misijními. Heslem baptistů zůstává , že každý věřící člověk má být evangelistou nebo misionářem.
Sborové zřízení baptistů je demokratické. Každý jednotlivec má před Bohem nekonečnou cenu a každý je sám za sebe odpovědný. Členství v církvi nemůže být formální ani dědičné. Proto také mezi baptisty není církevní hierarchie. Není podstatného rozdílu mezi kazateli a laiky. Kazatelé a vedoucí sborů, členové staršovstev, jsou svobodně voleni a vykonávají svůj úřad na základě této volby, která pak bývá stvrzena ordinací se vzkládáním rukou. Od začátku své existence se baptisté hlásí k zásadě kongregacionalismu. To ovšem neznamená, že bychom propagovali izolovanost sborů. I v době apoštolské byly sbory vedeny k vzájemné službě a odpovědnosti. Sbory stojí vedle sebe a jsou si bratrsky povinny láskou, službou a pomocí. To byl důvod toho, že kdysi samostatné baptistické sbory se sjednotily a sloučily v Bratrskou jednotu baptistů. Avšak ani orgány Jednoty, tím méně orgány Federace a Světového svazu baptistů nejsou mocensky nadřazeny sborům.
Začátky baptistů v Československu
O počátcích baptistické práce na území naší vlasti slyšíme v nové době v Broumově, kam od roku 1858 dojížděl kazatel Magnus Knappe z Německa. Tam také vykonal roku 1867 první křest věřících, vesměs lidí německé národnosti. Mezi Čechy a Slováky započal průkopnickou práci kolportér Britské biblické společnosti August Meereis. Roku 1877 pokřtil 5 osob v Brandýse nad Orlicí. Meereis přišel do styku s kazatelem tehdejší svobodné reformované církve v Praze, Jindřichem Novotným. Ten bedlivým studiem Písma nabyl přesvědčení o správnosti novozákonního křtu věřících ponořením. V únoru 1885 navštívil baptistický sbor v Lodži, kde byl na vyznání své víry pokřtěn. Po svém návratu pokřtil 16 obrácených osob v Hleďsebi u Veltus a založil první baptistický sbor v Praze. Během deseti let tento sbor čítal již 180 členů a z jeho kazatelských stanic se postupně stávaly další samostatné sbory.
Zatím August Meereis pracoval na Slovensku, kde z jeho misijní činnosti v roce 1888 vznikl první slovensko-německý sbor Vavrišovo – Kežmarok v podtatranské oblasti. Slovenští baptisté se potom přičlenili k baptistům v Uhersku, čeští spolupracovali s baptisty v Německu.
První moravský sbor vznikl roku 1895 v Brně činností kazatele Norberta Čapka, který později z baptistického společenství odešel a stal se zakladatelem náboženské společnosti unitářů u nás. Léta před první světovou válkou byla pro baptisty léty mohutného misijního rozmachu; válka mu však učinila dočasně přítrž. Řada význačných pracovníků i prostých bratří zahynula na různých bitevních polích. Misijní činnost byla v plném rozsahu obnovena s příchodem národní svobody v roce 1918. Při první celostátní konferenci baptistických sborů, která se konala v roce 1919 ve Vavrišově (okres Liptovský Mikuláš), se přihlásilo k životu 25 sborů českých, moravských, slovenských, maďarských i německých, které se tam zorganizovaly v Jednotu. Počet členstva se potom znásobil za lidového náboženského a přestupového hnutí. Zatímco před válkou na celém území nynější ČSSR pracovali jen čtyři kazatelé, po válce jich vstoupilo do práce téměř třicet. V roce 1921 byla otevřena kazatelská škola v Praze, do té doby se kazatelé ke své službě připravovali v Hamburku.
Přibližně v té době začaly vycházet časopisy“Chelčický“ a „Rozsievač“. Byly zřízeny dva sirotčince a starobinec. Pozdější léta před druhou světovou válkou a během ní byla léty určité stagnace.Oživení nastalo po válce a příchodem reemigrantů z Polska, Sovětského svazu, Maďarska a Rumunska v létech 1945-1947. Pravda, v té době zaniklo několik našich sborů tvořených bratrstvem německé či maďarské národnosti, kteří odešli do svých vlastí, avšak nové sbory vznikly především v pohraničních oblastech z porůznu usazených emigrantů. Od té doby statistika ukazuje na nevelký, avšak stálý růst členů ve sborech Bratrské jednoty baptistů. Statistika z roku 1972 říká, že jich v té době bylo 4152.
Příčiny misijního úspěchu
V čem tkvěly příčiny misijního úspěchu Bratrské jednoty baptistů v minulosti? Stručně řečeno – v lidech, kteří slyšeli slovo Boží a spěchali je plnit. Pro mnohé z nich byla bible slabikářem, z něhož se učili číst, a sbor domovem, ve kterém se učili žít. Ze sborů ovšem vycházeli do světa, aby v něm byli světly a svědky o Boží milosti hříšníkům, a to nejen svými slovy, ale především celým způsobem svého změněného a šťastného života.
Druhým důvodem misijních úspěchů byl nový a nebývalý typ obecenství, které bratrstvo dovedlo vytvořit. Bylo to obecenství vzájemné důvěry, lásky a služby.
Třetím důvodem byla obětavost všech členů. Členové sborů zpočátku pocházeli převážně z řad chudých a prostých lidí. A přece vystavěli řadu modliteben a sborových domů. Bratrská jednota baptistů vyrostla tedy z poslušnosti, z odvahy a obětavosti a především z lásky. Neboť bez lásky nejsou ani oběti, není ani odvahy. Z lásky k Pánu Bohu a k jeho dílu, z lásky k lidem.
Zápasy a boje
Svou minulost nemůžeme ani nechceme idealizovat. Dopustili jsme se nejednoho klopýtnutí. Prožili jsme i pády. Jedním z prvních a nejtěžších zápasů byl boj s teologickým liberalismem. První generace v baptistických sborech byly plny misijní horlivosti, vroucí živé zbožnosti. Po stránce věroučné to bylo období jakési jednoduché ortodoxie. Dalším generacím to však už nestačilo.Nabyly přesvědčení, že církev musí být otevřena všemu, co se kolem ní děje, musí se naučit chápat člověka a jeho potřeby, neustále prohlubovat své poznání. A právě do tohoto proudu zasáhl liberalismus, který tehdy vítězně postupovat světem; někteří z našich bratří – zvláště inteligence – přijali za své některé z jeho tendencí a důrazů.
Jednota z tohoto boje a nebezpečí vyšla úspěšně. Stálo to však mnoho sil, které mohly být napřeny jinam. Boj byl o to těžší, že toto myšlení našlo zastánce u některých vlivných a vedoucích členů Jednoty. Ztratili jsme tehdy valnou část své inteligence.
Dnes s vděčností smíme říci, že i sbory, které byly liberalismem zasaženy, stojí pevně ve víře ve spasitelnou moc krve Kristovy a že celá Jednota jest v tomto jednotná.
Letniční hnutí. V době poměrně nedávné proniklo do našich sborů jiné učení, které téměř způsobilo rozkol v našich řadách. Bylo to učení letničního hnutí. Letniční hnutí vznikalo ponejvíce jako prudká reakce na duchovní sterilitu církve. Nelze říci, že by se v těch dobách v našich sborech nic nedělo, že by Duch svatý nepracoval, neprobouzel a nevedl k pokání.Avšak v každé době musíme uprostraňovat cestu Duchu Božímu, aby on s námi činil věci nové. Některým z nás se tehdy zdálo, že v letničním hnutí to nové k nám přichází a proto mu byli nakloněni. Jiní před ním varovali a zdůrazňovali, že právě to, co má zdání veliké pobožnosti, může být ve skutečnosti jen lidské, jen tělesnost, že i sám Zlý má možnost přicházet do církve v rouše anděla světlosti. A byl tu i váhavý postoj ostatních, kteří stáli plni bázně, aby nepropadli něčemu, co není z Ducha svatého, nebo aby zase neodmítli věci dobré a Duchu se neprotivili. Mnoho slov bylo tehdy v církvi řečeno, a ne každé z nich bylo dobré. Roztržka a rozdělení církve se tehdy zdály být neodvratnými.
Pán církve se nad námi opět smiloval; sjednotil znovu naši Jednotu, i když ani to se neobešlo bez ztrát. Odmítli jsme tělesnost extrémního letničního hnutí a jeho výstřelky.
Naučili jsme se býti více otevřeni působení Ducha, i když se ono vymyká našim tradičním představám a cestám. Nejsme a nemůžeme být otroky svých tradic, chceme být svobodnými služebníky Božími, vedenými cele jeho Duchem a jeho Slovem. V brzké budoucnosti budeme muset, jak se zdá, podstoupit nové tříbení. Tentokrát to bude přičiněním naší mladé generace, která, pevně věříme, poctivě hledá nejen nové způsoby práce, ale také nové cesta pro vyjádření své víry a snaží se na starých kořenech víry stavět jiným způsobem a v jiných proporcích.
Misijní poslání církve
V přítomné době má Bratrská jednota baptistů třicet kazatelů a jiných pracovníků v plném pracovním úvazku. Žel, jejich věkový průměr je poměrně vysoký. Pravda, nejsme církví farářskou. Avšak ne každý má schopnosti k vyučování jiných. Potřebujeme také další schopné a vzdělané laické pracovníky, i když jich nyní v církvi máme více než sto. Z toho důvodu ústřední rada starších zorganizovala intenzivní dvouleté dálkové studium, jehož cílem je mladé bratry a sestry k službě vychovat. Zúčastnilo se ho na padesát bratří a sester, z nichž většina prošla úspěšně přísnými zkouškami. V následujících letech má probíhat další běh tohoto dálkového semináře.
Nedostatek kazatelů a sloužících bratří však není naším nejpalčivějším problémem.
Teologické boje z minulých let a další události, které dolehly na církev, způsobily, že naše sbory namnoze ztratily misijního ducha. Hlavní starostí mnohých jako by se stalo úsilí jen přežít těžkosti. Jejich víra se stala nejen osobní, ale také jejich soukromou záležitostí, uzavřenou do domovů a modliteben, před světem se skrývající. I tento nezdravý jev je v církvi postupně překonáván, zvláště v mladší generaci. Církev musí svým údům sloužit nejen jako místo obecenství, večeře Páně a křtu, nýbrž – a to především – jako místo přípravy pro službu světu.
Organizační struktura církve
Základní organizační jednotkou církve jsou samostatné a svéprávné sbory. Ty jsou spravována staršovstvy. Předseda staršovstva nemusí být nutně kazatel sboru. Staršovstva, jejich předsedy a kazatele volí sborové shromáždění zpravidla na tři roky, kazatele na dobu neomezenou. Sborovému shromáždění připadá také právo rozhodovat o majetku sboru, přijímat a vylučovat členy sboru, Sborová kázeň se děje biblickým způsobem a má několik stupňů: napomenutí člena některým plnoprávným členem; napomenutí před dvěma plnoprávnými členy sboru; napomenutí kazatelem nebo jeho zástupcem před staršovstvem; odloučení od večeře Páně; vyloučení ze sboru.
Sbory jsou sdruženy v Jednotu ve dvou oblastech, které se kryjí s územínmi českých zemí a Slovenska. Tyto oblasti jsou spravovány oblastními radami starších, volenými oblastními konferencemi sborů, a to zpravidla na tři roky. V čele těchto rad stojí konferencí volení předsedové. Z členů a předsedů oblastních rad starších volí celostátní konference sborů ústřední radu starších a jejího předsedu, a to opět na tři roky. V Ústavě církve stojí, že nejvyšším orgánem církve je Celostátní konference sborů, která rozhoduje o všech věcech, týkajících se celé církve a to zejména: jedná o duchovním stavu církve; schvaluje ústavu církve a její změny; schvaluje návrhy na vydávání náboženské literatury; jmenuje odborné komise pro práci v církvi, atd.
Jednota má několik odborů a stálých komisí, odpovědných zs určité úseky práce v církvi. Jsou to především odbor sester, odbor mládeže, výchovný odbor (stará se o práci mezi dětmi), studijní odbor (řídí dálkový teologický seminář), evangelizační komise a teologická komise.
Z knihy: Český ekumenismus. Theologické kořeny a současná tvář církví. Vydala Ekumenická rada církví v ČSR v roce 1976, str. 197- 202.
I když bývá John Bunyan někdy považován za největšího baptistického teologa, a to zejména pro svoji fenomenální Cestu poutníka, patří k těm baptistickým osobnostem, které nejvíce oslovily širokou křesťanskou veřejnost i daleko za hranicemi baptistické tradice. Narodil se v r. 1628 v Elstow, vesnici nedaleko Bedfordu jako nejstarší ze tří dětí kotláře Thomase Bunyana. Rodina to byla prostá, nízkého původu a žila ve velmi skromných poměrech, i když netrpěla nijakou zvláštní nouzí. Kotlářské řemeslo provozovali v Anglii v těch časech převážně kočující Romové, takže existuje domněnka, že i rodina Bunyanů k nim patřila. John Bunyan ve svém životopise zmiňuje, že se často ptával svého otce po původu jejich rodu, ale nedostal uspokojivou odpověď. John po krátkém navštěvování nedaleké školy se vyučil tátovu řemeslu. Mládí prý měl John divoké. Několikrát se málem utopil, když patrně opilý spadl do vody. Také byl vášnivý hráč hazardních her a fotbalu.V r. 1644 uprostřed občanské války byl odveden do armády Parlamentu, kde strávil dva roky. Žádných velkých bitev se neúčastnil, ale v armádě měl příležitost slyšet všelijaké radikální puritánské kazatele i seznámit se s různými osobnostmi Parlamentu. Rok po návratu z vojny(1648) se žení doma v rodném Elstow. Jeho žena (její jméno se nedochovalo) pocházela z velmi zbožné rodiny a přinesla věnem několik knih náboženské literatury. Mezi nimi např. Praxis pietatis od Lewise Baylyho, kterou později přeložil a zásadně přepracoval J.A.Komenský. V tomto manželství se narodily 4 děti, z nichž nejstarší dcera Mary se narodila slepá. John Bunyan v těch letech prochází velkou duchovní krizí. Byl velmi nepokojného ducha, sužovaný pochybnostmi a vnitřními vizemi a pokušeními. V r. 1650 se v Bedfordu setkává s baptistickým kazatelem Johnem Giffordem, začíná chodit na bohoslužby a 4 roky nato se stává členem sboru. Kvůli tomu se rodina přestěhuje do Bedfordu. John se brzy stává jedním z laických kazatelů sboru. Začíná také být literárně činný a publikuje první traktáty. V r. 1658 mu umírá první žena. John Bunyan se po roce znovu oženil a s druhou ženou měl 3 děti. V té době vychází jeho nejzásadnější teologický spis Výklad nauky Zákona a milosti. Stává se proslulým kazatelem známým v širokém okolí. Neměl však mezi svými jen obdivovatele. Prosazoval např. tzv. otevřené pojetí VP, za což byl velmi kritizován zejména z řad některých konzervativních baptistů. Také nelpěl za každou cenu na křtu ponořením, ale připouštěl v jistých situacích i křest pokropením. Vůbec byl ekumenicky velmi otevřený, často kritizoval vyhraněný fanatický konfesionalismus. Na svou popularitu doplatí ihned po restauraci monarchie. V listopadu 1660 je zatčen a obviněn z organizování nelegálního náboženského setkávání. Byl původně odsouzen pouze na 3 měsíce, ale ve vězení opakovaně odmítl slíbit, že po propuštění nebude více kázat, a tak strávil ve vězení 12 let. Ve vězení se živí výrobou tkaniček do bot, káže spoluvězňům a věnuje se psaní, m.j. pracuje na své nejslavnější knize Poutníkova cesta. Po propuštění v lednu 1672 je zvolen kazatelem bedfordského sboru. 9.5.1672 vychází tzv. Edikt shovívavosti schválený králem Karlem II., což je jakýsi toleranční patent. Bedfordský sbor spolu s jinými skupinami tzv. independentů může veřejně působit. John Bunyan se vrhá do intenzivní evangelizační a pastorační činnosti, stává se široko daleko známou osobností, které přezdívají biskup Bunyan. Jeho akční radius daleko přesahuje hranice bedfordského hrabství, zasahuje až do Londýna. Na jeho kázání chodilo prý i přes tisíc lidí najednou, zejména v Londýně. John Bunyan přitom stále pracuje jako kotlář. V r. 1677 je znovu uvězněn poté, co parlament odmítne odsouhlasit Edikt shovívavosti Karla II., proti kterému protestuje anglikánská církev. Ve vězení dokončuje Cestu poutníka(1678) a postupně píše další ze svých spisů, např. Svatá válka, aj. Celkový počet náboženských spisů, které John Bunyan za svůj život napsal, je více než 60. V r. 1685 daruje celý svůj majetek manželce, aby tak předešel případné konfiskaci. V srpnu 1688 se vrací v průtrži mračen z Readingu do Londýna, nachladí se a 31.8.1688 umírá v bytě přítele J.Strudwicka. 3.9.1688 je pohřben na hřbitově Bunhill Fields v londýnské čtvrti Finsbury. Kazatelské místo v Bedfordu po něm převzal jeho syn Tomáš z prvého manželství, ale další syn Joseph se odstěhoval do Nittinghamu a přestoupil k anglikánské církvi. John Bunyan byl celý život snílkem, vizionářem a básníkem. Vyznal se v lidské duši a dokázal číst v lidech jako jiní v knihách. Byl převážně vážný introvertní člověk, ale nepostrádal ani smysl pro humor. Byl také velkým znalcem Písma, které však nikdy nevykládal úzce fanaticky, nýbrž otevřeně ekumenicky. Namísto akcentování rozdílů mezi jednotlivými skupinami zejména radikální reformace se vždy snažil poukazovat na hlubinné fundamenty víry společné všem věřícím. Večeři Páně v tomto kontextu vždy považoval za něco, co by křesťany mělo spojovat, nikoli rozdělovat. Rozhodně odmítal požadavek, aby křest ponořením byl podmínkou přístupu k Večeři Páně. Jeho nejslavnější spis ‚Cesta poutníka‘ byl již publikován ve stovkách vydání snad ve všech hlavních jazycích světa a je dodnes úspěšným evangelizačním nástrojem(poslední české vydání vyšlo na sklonku devadesátých let minulého století). Byl také úspěšně zfilmován. Život víry vnímal jako velké dobrodružství, v němž přirozeně nechybí ani nástrahy, pády a úrazy, ale které rozhodně stojí za to. Když byl tázán, kam by sám sebe zařadil v denominačním spektru své doby, odpověděl: „Rád bych byl a doufám, že jsem křesťan“.
Zakladatel novodobé křesťanské misie. Narodil se 17.8.1761 v malé vesničce Paulerspury v hrabství Northampton ve střední Anglii jako nejstarší syn v rodině chudého tkalce. Od útlého dětství projevoval velkou touhu po poznání a také úsilí svou touhu naplnit i za cenu nějakých těch šrámů. Byl obdarován mimořádnou pamětí, zvláště v oblasti učení se cizím jazykům, ale zajímal se také o přírodovědu. Pro svou zálibu v příbězích o slavných cestovatelích a jejich objevech si ve škole brzy vysloužil přezdívku „Kolumbus“. Po skončení základní školní docházky se chtěl stát zahradníkem, ale rodiče byli jiného mínění a dali ho do učení k ševci v sousední vesnici. Tam se seznámil s jiným učněm Johnem Warrem. Vedli spolu vášnivé debaty o náboženství, John totiž patřil mezi tzv. dissentery, zatímco William od dětství navštěvoval s celou rodinou oficiální anglikánskou církev. Přestože William nejednu debatu vyhrál díky své schopnosti zručné argumentace, cítil, že jeho přítel John má něco, co on sám nevlastnil. A tak se mladý William postupně dostal do určité duchovní krize. Jednou si přivlastnil peníz, kterým zákazník zaplatil za opravu svých bot, ale pan mistr na to přišel a zle mu vyčinil. William objevil, že je hříšník, a to nejen před lidmi, ale i před Bohem. Tato zkušenost přispěla k jeho duchovnímu obrácení. Začal navštěvovat bohoslužby kongregační církve, kam chodil jeho přítel John. Zároveň se vrhl do horlivého studia Bible a další duchovní literatury. To ho posléze přivedlo do řad baptistů. Pokřtěn byl o čtyři roky později v řece Nen známým kazatelem Johnem Rylandem, který se později stal jeho blízkým spolupracovníkem. Vzápětí se oženil s Dorothy Placketovou, švagrovou svého mistra, prostou vesnickou dívkou, která se neuměla ani podepsat. Muselo to být velmi těžké pro manželku vesnického příštipkáře, když se u jejího manžela objevily misionářské aspirace. Jejich společný život se vždy vyznačoval velikou bídou a nouzí.
Nedlouho po svém obrácení prožil Carey povolání ke službě Slova. Chápal se proto různých příležitostí ke službě v různých baptistických shromážděních. Byl ale údajně velmi špatný řečník, sbor v Olney, kde kázal během léta 1785, ho odmítl doporučit k ordinaci za kazatele. To nakonec přece jen získal s dovětkem: „Ke kázání tam, kde by ho snad Bůh ve své prozřetelnosti mohl povolat“. Později se stal kazatelem v Moultonu. Vedle toho dál spravoval boty, aby sebe a svou rodinu uživil, a začal také vyučovat v malé škole, kterou sám založil. Jeho žízeň po vzdělání neutuchala, studoval vše, co mu přišlo pod ruku, zvláště cizí jazyky. A tak postupně zvládl řadu evropských jazyků, kromě toho se pustil i do řečtiny a hebrejštiny. Později v Indii prokázal vynikající jazykové schopnosti, naučil se celou řadu místních jazyků a dialektů a překládal do nich Bibli a jinou literaturu. Ve své škole, kde učil všechno možné včetně zeměpisu, často přemýšlel o postavení pohanských národů. Na pastorální konferenci oblasti, do níž patřil i jeho sbor, navrhl jednou téma k rozhovoru: „ Zda Kristův příkaz apoštolům, aby šli a učili všechny národy, se nevztahuje také na všechny kazatele a věřící vůbec“. Předsedající ho tehdy zmrazil poznámkou: „ Jen se klidně posaď a mlč, mladý muži, jsi příliš velký enthusiasta. Jestli se Bohu zalíbí obrátit pohany na pravou víru, jistě tak učiní, aniž by to musel konzultovat se mnou či s tebou“. Carey se posadil a zmlkl, ale o misiích nepřestal ve svém srdci uvažovat. Sepsal dokonce své myšlenky do knihy, která vyšla v r. 1792 v Leicestru pod názvem „ Zpytování povinnosti křesťanů, jakých vhodných prostředků užít k obrácení pohanů“. Tato kniha se později stala chartou moderního misijního hnutí. V květnu 1792 kázal Carey na pastorální konferenci v Nothingamu na text z Iz 54, 2 – 3: „ Rozšiř místo ve svém stanu“. Soustředil se ve svém kázání na dva body: 1. Očekávej velké věci od Hospodina a 2. Usiluj o velké věci pro Hospodina. Toto kázání se stalo počátkem zrodu Baptistické misijní společnosti /BMS/.
Jedním z prvních misionářů, kteří se přihlásili, byl i William Carey. Rozhodl se odcestovat do Indie. Jeho manželka s ním odjela také, avšak jeho misijní nadšení nesdílela. V nových podmínkách pod vlivem horka a vlhka brzy onemocněla, trpěla depresí, které posléze přešly v trvalou psychickou poruchu. K tomu ještě neustále třeli bídu s nouzí. První léta v Indii byla skutečně pro Careyovi zlým snem. Pro nedostatek finančních prostředků musel jít William vydělávat do továrny na přírodní barvivo indigo. Největším problémem pro Careyho však byl jeho misijní neúspěch. Indie byla země naprosto jiné kultury, svázána kastovním systémem společenských bariér mezi lidmi, do kterých se člověk rodil a z nichž se až do své smrti naprosto nemohl vymanit. Navíc britská Východoindická společnost, která ovládala veškerý obchod, byla proti jakékoli misijní činnosti ve strachu z vlivu na její obchody. Carey přesto využíval všechny příležitosti ke zvěstování evangelia, ale bez větší odezvy. Byl vlastně jedním z misijních pionýrů, neměl se o co opřít, nebyly zkušenosti, literatura, ani kolegové po ruce ke konzultaci. A tak Carey hlavně zpočátku nadělal spoustu chyb. Neúnavně však vedle svého zaměstnání pokračoval ve studiu místních jazyků a kultury. Propracoval se později až na místo vysokoškolského profesora bengálštiny a sanskrtu. Vedle toho se pokoušel experimentovat na poli zavádění evropských zemědělských metod do místních poměrů.
Zvrat nastává kolem roku 1800, kdy se Carey stěhuje do Serampore, kde dochází k založení týmové misijní práce. Carey tu nachází své místo zejména jako překladatel Písma a další literatury. 28.12. 1800 se konal první křest několika Indů. Jakoby došlo k prolomení magického kruhu, noví konvertité se začali jen hrnout. Carey se svými kolegy začíná budovat síť misijních stanic v severní Indii, při nichž otevírají také nemocnice a ošetřovny. Carey měl veliký smysl a cit pro sociální problémy, zvláště pomáhal lidem postiženým leprou. V Serampore také otevřeli tiskárnu. Zpráva o Careyho misijních úspěších způsobily veliký zájem o podporu této práce doma v Anglii, takže zakrátko došlo k jejímu zdvojnásobení a daůšímu růstu. Jaký byl hlavní přínos Williama Careyho na misijním poli?
1. Inicioval vznik první moderní misijní společnosti – BMS. Tento čin ovlivnil vznik celé řady dalších podobných společností i u jiných denominací v Evropě i Americe. Carey byl také prvním, kdo navrhl uspořádat první mezinárodní konferenci o misii, sám se však této události nedožil.
2. Careyho misie v Indii také jako první nabízela systematickou lékařskou pomoc i rady a informace stran zavádění moderních evropských zemědělských metod a plodin. Právem je proto nazýván duchovním otcem moderní misie. Naplňoval v praxi svých pět zásad: a) šíření evangelia všemi možnými prostředky b) podpora kázání šířením Písma a další literatury v místním jazyce c) založení sboru co možná nejrychleji d) hloubkové studium prostředí, do něhož má evangelium zaznít e) co nejrychlejší příprava místních lidí pro misijní práci a jejich okamžité nasazení Carey sám přeložil celé Písmo do bengálštiny, sanskrtu a jazyku marathi. Spolupracoval dále na překladech do 23 dalších jazyků. Spolu s kolegy založili celou řadu sborů v povodí řeky Gangy i na jiných místech severní Indie, ale i ve vzdálené Barmě. Tyto sbory byly prakticky nezávislé na církvi v Anglii. Přestože Carey a jeho kolegové drželi silný důraz na výjimečnost křesťanské víry, jasně si uvědomovali potřebu důkladné znalosti nejen místního jazyka, ale i celého prostředí, kultrury, mentality i náboženské situace. Svědectvím toho je např. Careyho gramatika sanskrtu, anglo-bengalsko-sanskrtský slovník, ale i překlad Ramayany, jednoho z nejdůležitějších spisů indického náboženství, do angličtiny. Překládal také zákony, zakazující praxi tzv. „sati“, upalování vdov po boku jejich zemřelého manžela, aj. Napsal také řadu učebnic, knížky povídek a příběhů z indického života nebo obětování dětí, atd.
Tiskárna v Serampore tiskla Písmo a další literaturu ve více než 40 jazycícj, včetně čínštiny. Spolu s kolegy založili v r. 1819 Kolej pro výchovu azijské křesťanské mládeže, která slouží dodnes. Vedle teologické a misijní průpravy zřídila fakulty pro studium východních jazyků, literatury a umění, ale také fakultu pro evropskou vědu a techniku se zaměřením na zemědělské využití. V závěru života se vedle korektur překladů Písma věnoval své celoživotní lásce – zahradničení, vybudoval unikátní zahradu, plnou vzácných odrůd rostlin. Stal se dokonce členem různých světových pěstitelských společností. Tento tichý a pokorný člověk, který po celý život zápasil s vědomím vlastní hříšnosti a nedostatečnosti, zemřel 9.6.1834. Vykonal veliké věci na Božím díle, neboť nespoléhal na sebe, nýbrž se nadál velkých věcí od svého Pána, jemuž nade vše důvěřoval.
