Všichni, kdo ho slyšeli, žasli a říkali: „To je přece ten, který se snažil v Jeruzalémě vyhladit všechny vyznavače tohoto jména. I sem přišel proto, aby je v poutech odvedl k velekněžím.“ (Sk 9, 21)
Velký zvrat v Saulově životě. Něco takového nikdo nečekal. Z obrovské nenávisti, kterou choval vůči křesťanům, se proměnil v milujícího Krista. Z velké touhy zničit vše, co by jen trochu mohlo být s tím „příšerným heretikem Ježíšem“ spojené, je stejně silná touha hned všem zvěstovat evangelium – zprávu o cestě k Bohu skrze Ježíše Krista. Najednou je mu všechno jasné, najednou to vidí. Písmo, jeho milované Písmo Boží, mluví o Ježíši. „Jak jsem jen mohl být tak slepý, vždyť se o Něm píše tady, a tady taky…“, říkal si pravděpodobně Saul. Saul nemůže počkat ani minutu, musí o tom říci všem svým židovským bratřím, nemůže marnit čas.
Křesťané i Židé si museli teprve zvykat na nového proměněného Saula. Křesťané se přestávali bát a krčit se hrůzou. Židé se začínali bát a pomalu vstupovali do stínu nenávisti a zloby, které vedly až k plánu vraždy. Neuvěřitelné, čím musel Saul od svého obrácení procházet (a křesťané různě po světě procházejí tímtéž).
Saul musel být mezi lidmi velmi známý, všichni věděli, kdo to je. Jeho pověst byla pravděpodobně v Damašku ještě dřív než on sám. A to i bez sdělovacích prostředků dnešního světa. Ano, jistě, Saul byl výjimečná osobnost a Pán Bůh pro něj měl i výjimečný úkol. Ale pro něj i pro nás platí, že to, co kolem sebe šíříme, vnímají lidé kolem nás intenzivně. Zamysleme se tedy, co z nás vyzařuje? Jaká pověst předchází nás?
Iveta Procházková (kancelář VV)
